Benzín z uhlí a dřina zajatců. Chemické závody pod Krušnými horami mají temnou minulost

Základní stavební kámen chemičky v obci Záluží mezi městy Most a Litvínov položili po záboru československého pohraničí na konci 30. let 20. století nacisté. 

Čtěte také

Příběh moravské ropy. Po válce se spekulovalo o soběstačnosti našeho státu

Volba lokality uprostřed severočeské uhelné pánve byla německými inženýry velmi dobře promyšlená. Nacisté totiž pro své válečné plány potřebovali palivo. Významné zdroje ropy sice sami neměli, zato ale ovládali technologii hydrogenace, tedy výrobu benzínu z hnědého uhlí. A toho byl na Mostecku vždy víc než dostatek.

Na samotnou výstavbu pak dovezli desítky tisíc válečných zajatců ze všech koutů Evropy. Vedle nuceně nasazených občanů protektorátu tady pracovali Francouzi, Britové, Belgičané nebo Sověti. Těm se dostávalo obzvlášť špatného zacházení, protože Sovětský svaz nepodepsal ženevské konvence.

„Úmrtí mezi sovětskými zajatci bylo obrovské, stovky nebo i tisíce umíraly každý rok hlavně na tyfové epidemie, ale prakticky byli udření k smrti,“ říká historik mosteckého muzea Jiří Šlajsna.

Tisíce spojeneckých bomb

Nacisté si chemičky mimořádně cenili i proto, že ležela na hranici doletu spojeneckých bombardovacích letadel. To se ale změnilo na začátku roku 1944.

Čtěte také

Průmyslová odyssea: Auta, letadla, pistole. To všechno se u nás vyrábělo

„Dne 12. května 1944 zahájilo spojenecké strategické letectvo generální ofenzivu proti palivo-energetickému průmyslu na území v moci nacistické třetí říše, jedním z prioritních cílů se stalo Záluží u Mostu,“ popisuje vojenský historik Jiří Rajlich.

Celkem shodily americké a britské letectvo na chemické závody v Záluží téměř sedm tisíc pum. Do jeho okolí pak podle vojenského historika Rajlicha dopadlo dalších 12 tisíc bomb.

I dnes se tato minulost místním občas připomene. Naposledy v létě 2024, kdy dělníci během výkopových prací narazili na jednu ze stovek nevybuchlých pum, které na Mostecku stále jsou.

Válečná kořist?

Po válce stačilo málo a Československo o mamutí podnik málem přišlo. Z pohledu Sovětského svazu šlo totiž o válečnou kořist, vysvětluje historička Věra Dvořáčková:

Čtěte také

Největší bitvy studené války: Souboj „montovny“ a „mozkovny“ v technologiích a ekonomice

„V květnu 1945 se hovořilo o tom, že chemička skončí jako řada jiných německých podniků, které byly rozebrané a použitelné technologie byly odvezené do Sovětského svazu. K tomu nakonec nedošlo, československá vláda se proti tomu ohradila, že jde o významný prvek československé energetické soustavy.“

Podnik ale zůstal se Sovětským svazem i tak úzce provázaný. Od roku 1965 byl totiž napojený na sovětský ropovod Družba a až do jara 2025, kdy se dodávky kvůli válce na Ukrajině zastavily, zpracovával ruskou ropu.

Litvínovská rafinerie se tak poprvé po šedesáti letech musela obejít bez suroviny z Ruska a přešla na dodávky přes ropovody IKL a TAL, kterými proudí ropa z Blízkého východu nebo severní Afriky.

Poslechněte si celý pořad Téma Plus!