Během invaze hrdinsky zachránil život popálené dívce, krátce poté putoval za mříže
Bratři Jeníkovi jeli 21. srpna 1968 autem do Tanvaldu. Chtěli protestovat proti sovětské invazi. Cestou projížděli Desnou, kde uviděli havárii sovětské cisterny plné benzínu, sovětský vůz explodoval. Bratři s nasazením života zachránili z plamenů mladou popálenou dívku. Dvaadvacetiletý Miroslav Jeník si při tom trvale poškodil zrak. Za dva roky ho soud poslal do vězení na deset měsíců. Příliš hlasitě nadával na komunisty.
Je to jeden z tisíců příběhů z doby sovětské okupace naší země. Mnohým pamětníkům znovu ožívají vzpomínky na rok 1968, když vidí záběry z Ukrajiny.
Podpořte projekt Paměť národa tím, že vstoupíte do Klubu přátel PN. Získáte nová přátelství, organizujeme výlety do míst, kde se příběhy odehrály, dostanete pozvánku na různé společenské akce, např. ceny Paměti národa v Národním divadle, a mnoho dalšího. Děkujeme!
Hákové kříže na bráně? Důkaz, že tu vládnou fašisti
Ruský přepad zažili obyvatelé této země v noci z 20. na 21. srpna 1968. Rozdíl od Ukrajiny je ale podstatný.
Čechoslováci nevzali zbraně a nebojovali. Lidé ve všech větších městech v republice protestovali, shromažďovali se na náměstích a marně se snažili se sovětskými okupanty diskutovat o tom, že se dopouštějí bezpráví a mezinárodního zločinu.
Sovětští vojáci, často mladíci základní vojenské služby, mnohdy ani netušili, kde přesně jsou.
Na politických školeních jim vtloukali do hlavy, že potlačují kontrarevoluci, zachraňují socialistickou zemi před fašisty a západními imperialisty:
„Na školení nám řekli tu nejhorší věc, že musíme zachránit bratrský československý lid proti německému imperialismu, protože Bundesrepublik tam už poslalo tanky a jsou 50 kilometrů uvnitř Československa a rvou na Plzeň. Pro nás to byl šok. Zaprvé to nemohl nikdo zkontrolovat. Žádné noviny jsme neměli kromě Rudé Hvězdy (armádní noviny, pozn. red.), ale věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já sám, který jsem nenáviděl komunisty, jsem si myslel: ´Pane bože, německý tanky v Československu? Kdo ví?´ Říkali nám: ´Chceme zachraňovat. Nechceme dobývat. Nechceme okupovat. Jsme ušlechtilí rytíři.´ V tom byla tragédie sovětských vojáků,“ vzpomínal Sergej Magid, někdejší ruský voják, který žije dnes v Praze, pro Paměť národa v roce 2006.
V rozhovoru kritizuje Čechy, kteří kresbami přirovnávali sovětskou invazi k nacistické okupaci: „Před kasárny byla ocelová brána. Každé ráno byla na ní namalovaná pěticípá hvězda a uvnitř hákový kříž. Byl to odboj, ale hloupý odboj, protože sovětský vojáci tomu rozuměli tak, že to dělají fašisti.“
Během srpnových dní 1968 zemřelo 135 bezbranných lidí, zemřeli při dopravních nehodách zaviněných okupanty, byli zastřeleni nebo přejeti vojenskou technikou apod., nejmladší měl dva roky, nejstarší dvaaosmdesát. Stovky lidí byly raněny, mezi nimi Miroslav Jeník.
Statečný dělník skočil do ohně pro popálenou dívku
Miroslav Jeník pracoval jako řemeslník v podniku dolomitových jeskyní v Bozkově. Dne 21. srpna 1968 brzo ráno jel do práce s bratrem a kolegou v malém fiátku. Stali se svědkem tragédie. Cisterna s benzínem – náklaďák ZIL ze sovětského konvoje náhle vybočil a naboural do sklárny v Desné. Ozval se obrovský výbuch. Jeník dupl na brzdu. Jeho kolega s křikem: „Utíkejte! Teď nás tu Rusáci všechny postřílí!“ kamsi z auta zmizel. Bratři zůstali zkoprnělí stát na ulici.
Miroslav si však všiml, že na chodníku leží žena a šlehají kolem ní plameny. Nezaváhal. Vrhnul se jí na pomoc. Utrpěl popáleniny hlavy a trvale si poškodil zrak. Ten den uhořela čtyřiasedmdesátiletá Marie Vodáková a její osmiletá vnučka Dagmar. Ženu středního věku ležící na chodníku bratři zachránili. Ale nikdy se s ní nepotkali. I když se o to pokoušeli. Její rodina o to nestála.
Jeník se totiž dostal s komunistickým režimem do konfliktu. Dřevěnou boudu, kde se dělníci převlékali, dlouhá léta zdobila jeho nástěnka. Sjížděli se sem kvůli ní lidé zdaleka. Jeník sem připíchl protikomunistický manifest Dva tisíce slov, různá protisovětská hesla, z amplionů pouštěl vysílání Svobodné Evropy. S kamarády posedávali před boudou, popíjeli pivo a veřejně zpívali zakázané písně, např. Běž domů Ivane a zlidovělý protestsong „Až bude Gustáv Husák viset na větvi“. Miroslav Jeník za to v roce 1970 putoval na deset měsíců do vězení.
