Básníci z laboratorií

23. září 2010

Kdybychom dnes dostali učebnici fyziky nebo chemie psanou ve verších, asi by nám to připadlo přinejmenším podivné. Minulá staletí hleděla na přírodu a na děje, jež se v ní odehrávají, úplně jinýma očima, kterým nebyla poezie zas tak vzdálena. Když nebylo možné něco vysvětlit, a to se týkalo většiny přírodních jevů, byla tu ještě možnost básnicky opsat to, co nešlo na rozum.

Pravda, tuto cestu volili jen odvážlivci, kteří si troufali na verše, zatímco valná část jejich kolegů zakrývala své neznalosti prozaickými výtvory, nezřídka stejně nesrozumitelnými, jako byly učené básně. Pokud se vydáme do světa alchymie, bylo často úplně jedno, zda je text ve verších nebo ne: "Dílo je prosté, pokud muž / moudrý je dost, by suché s vlhkým spojil / a horké s chladným, která, v kvalitě / sic opačná, přec v jediné se pojí."

Potud úryvek z poémy O svatém umění, o níž víme jen to, že je snad ze 7. století, nebo spíš 8. stol. n. l. Jméno autora, Archelaos, ukazuje na řecký původ. Jeho báseň je ve skutečnosti částí souboru zahrnujícího čtyři alchymické poemy pod jmény Heliodoros, Theophrastos, Hierotheos a Archelaos, ale zdá se, že všechny napsala jedna osoba. Odborníci dnes soudí na Heliodora, o němž se však nic neví. Jen na vysvětlenou: básník působil v Byzanci v době, kdy řecká alchymie zabředla do hluboké mystiky. Přece jen však je v básni něco, co můžeme vyložit. Ne tvrzení, že dílo je prosté, neboť se tím mínila umělá výroba zlata, a domnělá prostota přivedla později v Evropě řadu adeptů na šibenici. Spíš jde o teoretické úvahy: "Teď Oheň, živel prchavý a lehký, / suchý a teplý zároveň, spojit se nemůže / s povahou Vody, kteráž vlhká, chladná / i vahou svou je dolů tažena. / Však Vzduch, teplý a vlhký, / co prostředník v mžiku je spojuje. / Podobně země, studená a suchá, / ta těžká hmota bez vláhy, / spojení nenajde se Vzduchu vlhkostí ni teplem ..."

Logo

Že se oheň s vodou nesnáší, to vcelku tušíme, ale prostřednictví vzduchu obraz komplikuje. Nám - Archelaovi a jeho současníkům to bylo mnohem jasnější, protože věřili, že hmota je tvořena čtyřmi živly, elementy, ohněm, vodou, vzduchem a zemí. Právě toto dědictví řecké přírodní filozofie píšeme v básni velkými počátečními písmeny. Každý z elementů měl mít dvě ze čtyř kvalit - horka, chladu, sucha a vlhka. Změnou poměru elementů v hmotě, především připadaly u alchymistů v úvahu neušlechtilé kovy, mohla proběhnout jejich transmutace ve zlato. Samozřejmě pokud byl znám požadovaný poměr těchto elementů v tomto drahém kovu. Alchymisté soudili, že je přeměna jednoho elementu v jiný možná, ovšem jen určitým způsobem, Básník nás poučil, že z ohně na vodu to jde přes vzduch. Nedodal však, jak to udělat.

Veršovaná forma se těšila v alchymii oblibě. Z evropského pozdního středověku se zachovala řada podobných spisů. U jednoho z nich, veršovaného traktátu Processus de lapide philosophorum (Postup výroby kamene mudrců) z roku 1412 je jako autor uváděn Johannes Ticinensis, podle některých názorů snad kněz Jan Těšínský. Jeho dalším dílem je Aenigma de lapide (Hádanka o kamenu), ta však v próze; spis vyšel česky v 16. stol. jako Alchymie Jana Těšínského kněze a obě díla jsou zahrnuta v rozsáhlejším německém souboru z konce 17. stol.

Diskuse, proč někteří autoři alchymických textů používali nezřídka formu verše, zůstává otevřená. Ozývají se názory, že jim taková podoba připadala patrně důstojnější, možné je však i to, že se do veršů dala snáze vkládat vhodně volená kódová slova s cílem utajit smysl textu. Jednoznačné vysvětlení nemáme a zřejmě se nedá očekávat.

Později, ve druhé polovině 16. století si zaveršoval také náš krajan, pan Bavor mladší Rodovský z Hustiřan, jeden z čelných alchymistů rudolfínské doby. Zatímco jeho byzantský předchůdce se pracně probojovával teorií čtyř elementů, jíž vtisknul konečnou podobu Aristotelés (384 - 322 př. n. l.), pan Bavor operoval rovnou s kamenem mudrců, zázračnou a záhadnou substancí, která měla vyvolávat transmutaci obecných kovů v drahé, aniž bylo třeba utíkat se k elementům. Tím však nelze tvrdit, že by výroky o tomto zázraku byly jasné: "Tenť v skořepině pozůstává, / barvu bílou i červenou mívá, /jedné se samcem jmenuje, / druhé pak samice sluje. / Z kovův, z hovad, též z byliny, / jemu rovného nikdy není ... / máť v sobě ducha i duši, / což k neznalým nepřísluší, / štyry živly obsahuje, / v své podstatě je zdržuje ..."

Z úryvku básně Tajnost nade všechna tajemství o kamenu filosofském se nám připomenou sice čtyři elementy, ale již jsou připraveny k tomu, aby konaly. Hra barev je prostá - kámen bílé barvy proměňoval prý kovy jen ve stříbro, což je samice, zatímco samec, zlato, vyžadoval kámen červený. Jen nad skořepinou zůstáváme na rozpacích, v jaké se vlastně kámen ukrýval a proč zrovna v ní.

Zvukovou podobu tohoto příspěvku naleznete v historickém magazínu Zrcadlo, který má premiéru 12. ledna 2007.

autor: Vladimír Karpenko
Spustit audio