Až po maturitě mi došlo, že muzika je můj osud, vzpomíná jazzová legenda Milan Svoboda. Jeho Pražský Big Band slaví 50 let
„Maminka mě od malička nutila dělat muziku – hrál jsem už někdy v sedmi letech v hudebce na piano. Nějak extra mě to nebavilo, chuť dělat muziku jsem dostal později, až při studiích na gymnáziu. Tehdy jsem se rozhodl, že se jí budu věnovat vážněji,“ vzpomíná skladatel, jazzový pianista a dirigent Milan Svoboda. S hotovou maturitou tak začal studovat konzervatoř.
Máma Milana Svobody byla muzikoložkou, osobně znala Jaroslava Ježka, rodinným přítelem byl Josef Suk.
Čtěte také
„První informace o rozdílných hudebních žánrech jsem získával s ní, měla styky i ve scéně klasické hudby, navíc byla léta v komorním spolku České filharmonie. Stejně tak napsala několik publikací o Josefu Sukovi, který byl osobní přítel rodiny.“
„Takže mé dětství bylo spojené s komorní muzikou – táta hrál na violu, máma na piano a k tomu se scházeli přátelé, takže každou neděli u nás hrál kvartet, kvintet, a občas se přišel zahrát i slavný Pepula, tedy Suk.“
Pak to přišlo...
„Po maturitě na gymnáziu jsem najednou cítil, že muzika je asi můj osud, takže jsem šel na tu konzervatoř a nakonec vystudoval klasické varhany. Je to nádherný nástroj, o kterém jsem dřív moc neměl ponětí, až na konzervatoři jsem jim propadl – asi i proto, že jsem měl štěstí na výborné kantory,“ doplňuje vzpomínky.
„Na škole jsem se tak i díky bratranci Jirkovi Stivinovi dostal blíž k jazzové muzice – a tu si zamiloval. Protože to byla 70. léta, cítil jsem v tom i vzdor proti tomu tehdejšímu režimu, tedy socialismu, kterého jazz rozzuřoval. A já cítil potřebu se nějak svobodně vyjadřovat, takže v tom byl jazz na prvním místě.“
Čtěte také
„A hned – v rámci prvních ročníků – jsem hrál v amatérských jazzových kapelách a nakonec se mi v půlce studia, to byl rok 1974, podařilo založit svůj Pražský Big Band. Měl jsem plno spolužáků, hlavně trumpetistů, kteří se učili klasiku, ale měli i vztah k jazzu a populární muzice. Celé to bylo něco nevídaného a mělo to ohlas. Najednou jsme měli motivaci, začal jsem komponovat, dělat jazzová aranžmá – až se nám to krásně rozjelo. No, a teď je to už 50 let,“ dodává.
Celé Hovory Ondřeje Konráda najdete v audiozáznamu, poslechněte si víc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
