Autorský zákon byl vrácen do Poslanecké sněmovny

Stejně tak dopadla předloha v Senátu, kde se senátoři po vzoru poslanců nechali strhnout k debatě nad bodem týkajícím se hotelových pokojů. Navrhovatelům však především šlo o zrovnoprávnění postavení provozovatelů veřejných produkcí a kolektivních správců autorských práv. Ze současného ustanovení totiž vyplývá výlučnost oprávnění jednoho kolektivního správce pro svou oblast. Kolektivní správcové jsou tedy téměř monopolními organizacemi.

V praxi tak často dochází k situacím, kdy o výši odměn za užití autorských děl takzvaně vyjednává monopolní organizace na straně jedné a drobný uživatel, tedy pořadatel na straně druhé. Je patrné, že zde asi o žádném rovnoprávném vyjednávání mluvit nelze. Z každé veřejné produkce totiž musí pořadatel odvést autorský poplatek, právě kolektivnímu správci, který pak tyto prostředky nejen spravuje, ale též přerozděluje autorům a výkonným umělcům a za to si bere z těchto prostředků díl na svůj provoz.

Je proto jasné, že čím větší je objem vybraných prostředků, tím větší je zisk správce práv. A tak často dochází ke kuriózním situacím, kdy jsou požadovány poplatky za produkci dětského sboru, který vystoupí bez nároku na honorář při nějaké slavnostní příležitosti či z poslechu rozhlasového přijímače, který si pouští řidič linkového autobusu, protože podle názoru kolektivního správce práv jde o veřejnou produkci. Nebo systém, kdy z akcí, které se konají na veřejných prostranstvích, se vybírá poplatek podle plochy a toho, kolik se na tuto plochu může teoreticky vejít diváků a ne podle skutečné návštěvnosti.

Kapitolu samu pro sebe pak tvoří určení výše tohoto poplatku, která není určena žádným předpisem, a tak se nezřídka stává, že kolektivní správce požaduje částku například 400 tisíc, a když se ukáže, že je opravdu nepřiměřená, tak tuto částku sníží například na 1000 korun. Z čehož vyplývá, že jedno z těchto dvou čísel bylo zcela nereálné.

Navrhovatelé novely se proto snažili upravit tento prostor a vymezit některá pravidla, která by pomohla zjednodušit současnou situaci. Na jedné straně sice navrhovali vyjmout z veřejného prostoru hotelový pokoj, na druhé straně však dali kolektivnímu správci práv do rukou mocnou zbraň v podobě ustanovení, že pořadatel veřejné hudební produkce je povinen nejméně 20 dnů před konáním produkce nahlásit a doložit správci práv konkrétní program koncertu s vyjmenováním skladeb, které zazní, a to včetně autorů.

Pokud by mělo být zcela beze zbytku aplikováno toto ustanovení, jistě by to velmi komplikovalo činnost pořadatelů, zejména malých a příležitostných akcí a vystavovalo by je to značnému postihu ze strany kolektivního správce. Pokud tedy bylo hlavním úmyslem předkladatelů návrhu zrovnoprávnění vztahu, pak v tomto bodě by mohlo dojít k přesnému opaku. Senátoři se však tohoto bodu dotkli jen okrajově a věnovali se především oné sporné a do jisté míry i vděčné části, tedy zda vybírat či nevybírat poplatky za hotelový pokoj. Zde se opět rozpoutala debata na téma, je hotelový pokoj veřejný prostor či nikoli.

V současnosti autorské poplatky činí necelých deset korun za hotelový pokoj a den. Největší kolektivní správce, Ochranný svaz autorský, tak získává 30 milionů korun ročně. O tyto peníze by byly ukráceni všichni autoři a výkonní umělci, kteří proti tomuto postupu protestovali v dopise adresovaném zákonodárným sborům. Spor se tak dostává do roviny boje mezi autory a hoteliéry o část zisku a věcná podstata pak do jisté míry zůstává stranou. Přitom je potřeba vidět, že povinností kolektivního správce práv je především důsledně hájit zájmy autorů a výkonných umělců a jejich právo na autorské odměny.

Tento prostor se však kolektivním správcům zmenšuje tak, jak se stále častěji projevuje nechuť, především velkých distributorů jako jsou televize a rádia, platit těmto organizacím víc, než je nezbytné. Často se tak děje i znevýhodňováním především výkonných umělců, kteří se ve smlouvách vzdávají svých autorských nároků za mírně zvýšený autorský honorář a správce tak nemá, co vybírat.

Paradoxní situace nastala ve vztahu s Českou televizí, která s ochrannými uměleckými svazy nemá podepsánu žádnou kolektivní smlouvu, která by upravovala platby takzvaného reprízného pro výkonné umělce. Což jsou jen v jiné podobě autorské poplatky z produkce a v nových smlouvách se tak umělci pracující pro Českou televizi vzdávají svých autorských práv k dílům.

Smutným faktem pak je, že na rozdíl od soukromých distributorů tak Česká televize učinila, aniž by byť jen symbolicky navýšila tyto umělecké honoráře. Vzhledem k tomu, že se kolektivním správcům nedaří vyjednat jiné a pro zastupované umělce lepší podmínky u těchto velkých distributorů, soustřeďují svou činnost na hledání nových oblastí, kde by bylo možno výběrem poplatků tento výpadek vyrovnat. Proto ony často absurdní situace s hodnocením produkcí a proto snaha zařadit do sféry vlivu také hotelové pokoje.

Z debaty, která se vedla v Senátu, se zdálo, že se senátoři přikloní k názoru zamítnout zmíněnou předlohu a vrátit ji poslancům. K překvapení však senátoři naopak k prostorám, které by měly být osvobozeny od autorských poplatků, přidali nemocniční pokoje. Prošel také návrh senátora Hadravy na snížení horní hranice postihu kolektivního správce práv za neplnění povinností, a to z 10 milionů na 500 tisíc. V této podobě pak senátoři vrátili návrh do Poslanecké sněmovny. Ta bude tedy stát před otázkou, zda prostou většinou odsouhlasí tuto podobu novely a tím sníží ještě prostor pro výběr poplatků, anebo zvýšeným kvórem senátní změnu přehlasují a vrátí se k původní podobě.

Ať však projde ta či ona podoba, oblast autorského zákona bude nutno v dohledné době řešit poněkud systémověji než jen dílčí novelou, protože ta nepostihuje ani zlomek problémů, které se v oblasti autorského práva, tak jak je aplikována u nás, nacházejí.