Asterix finišuje

Tak tedy - 14. října vyšel ve světě a kupodivu i u nás (jak neobvyklé!) poslední, třiatřicátý díl francouzské komiksové série o chytrém Galu Asterixovi. Škoda, řeknou si ti, které kreslené příběhy, vycházející již od roku 1959, někdy oslovily. Přesto je pravda, že počet starověkých kultur, s nimiž si povedená partička bodrých Galů mohla porovnávat své přirozené i magické vlohy, byl počtem sešitů téměř vyčerpán. Sešit o Asterixovi na Velké čínské zdi tuším neexistuje - ač i to by jistě poskytlo látku k mnohým kresleným gagům - naopak příběh o rybářské vyjížďce končící mezi Indiány na pobřeží Severní Ameriky patří v sérii Asterixových a Obelixových příběhů k těm obzvláště vyvedeným. Ještě než v české mutaci stačily vyjít všechny předchozí, je zde tedy sešit poslední: Asterix - Nebe mu padá na hlavu.

Komiksový svět má dnes mnoho podob a tvoří spleť všelikých obskurních subkultur, kouzlo Uderzova rukopisu však spočívá v jemně inovované tradici; nelze tedy čekat něco převratně nového. Přesto je finální sešit jiný. Autor (po smrti René Goscinnyho roku 1977 je výhradním autorem obrazu i textu Albert Uderzo) se v závěrečném dílu především přiznává ke svým výtvarným kořenům, zálibě v komiksové tradici 40. - 50. let a v neposlední řadě (byť poněkud pateticky) k obdivu k dílu Walta Disneyho.

Nebe mu padá na hlavu tedy není střetem se světem keltských bohů, jak by mohl naznačovat titul, ale se světem... zkrátka úplně jiným (netřeba snad předem prozrazovat). I poslední příběh je tradičně plný odkazů a narážek, které potěší a rozesmějí, troufám si tvrdit, nejen dětské čtenáře, ba spíše právě ty, kteří již mají vícero křížků na bedrech. Pro ty mladší bude leccos z příběhu možná nerozluštitelné, ale tak tomu bylo u tohoto komiksu vždy. Nevtíravá hravost, typická pro starší sešity, se však trochu vytratila, stejně jako využití starověkých historických reálií, které vždy tvořily příběhům zajímavý a inspirativní kolorit. I zde jsou sice pečlivě zpracované reálie, ale opět zkrátka úplně odjinud.

V duchu dobrého příběhu na pokračování se v každém díle objevovaly stejné postavy ve stejných situacích, jasně vymezené povahovými rysy. Závěr každého dobrodružství končil v duchu mýtu vždy harmonií a společnou očistou v podobě mocné pitky. Je tomu tak i zde, jenže... zase poněkud jinak. Postavy jakoby bilancují a za svým kresleným životem dělají tlustou čáru. Dokonce i vždy bystrý a důvtipný druid Panoramix nepokrytě přiznává: "Jsem starý blázen a občas se pletu." Fakt, že bard Trubadix na závěr při hostině veřejně zazpívá (byť s nevalným ohlasem), jakoby přetrhával linii tradice a naznačuje, že tentokrát se kruh neuzavře, aby se příběh mohl kdykoli opět roztočit v koloběhu nových událostí. Zkrátka je konec. Je snad na místě tázat se, zda by měl být důstojný, když si komiks celé půlstoletí dělal někdy až krutou legraci snad ze všech (a nejen) evropských národů a jejich tradic, Francouzů včetně a snad nejvíc. Ale netřeba obav - ani tentokrát nejde o truchlohru.