Asi půl roku po srpnu 1968 to bylo v rozhlase ještě dobré, pak to šlo do háje, vzpomíná mistr zvuku Tomáš Zikmund
„O zvuku a rádiu by se dalo povídat dlouho,“ říká Tomáš Zikmund, který je v Českém rozhlase už dlouhá léta mistrem zvuku. „Svět vnímáme většinou až z 80 procent očima, pak ušima. Zvuk je neskutečné, kouzelné médium. Představte si, že pustíte dětem pohádku s princeznou, kterou si ale každé představí jinak – u jednoho má zlaté šaty, u jiného zlaté, bílé.“
Tomáš Zikmund byl ještě jako natáčecí technik třeba i u zahajovacího koncertu Pražského jara v roce 1968, tehdy poprvé viděl zákulisí.
Čtěte také
„Vím, že to tehdy bylo velmi slavnostní a filharmonie hrála výtečně. Časem, když už jsem dělal zvukaře, jsem se s tímto tělesem docela seznámil, hlavně s dirigenty – a to vám je úplně jiný svět.“
„Hrozně rád jsem chodil do sálů, hlavně na generálku, sedl jsem si do hlediště a říkal si, že hrají jen pro mě. Taky jsem tak vyzkoušel všechna místa, jak tam orchestr zní a došlo mi, čeho vyvarovat, ale i jak si můžu dovolit posunout muzikanty, jak se k nim chovat a podobně. Bavilo mě to. A myslím si, že z toho žiju dodnes.“
Jak sál hraje...
Co ve zvukařské branži člověk vlastně člověk potřebuje nejvíc? „Absolutní sluch mít nemusí, ale dobrý ano, a hlavně představivost,“ odpovídá.
Čtěte také
„Protože zprostředkovávám koncert posluchačům a snažím se jim přinést, kromě samotné muziky i to, jak celý sál hraje, jakou má barvu, jak vypadá.“
Tomáš Zikmund zažil dobu, kdy se vysílalo ještě mono, pak začala éra stereofonního zvuku. „To byl při záznamu docela velký zářez. Druhá doba změn je současnost, kdy se s nástupem počítačů točí úplně jiným způsobem.“
„Například, když natáčím kvarteto, což jsou čtyři nástroje – první housle, druhé, čelo a viola, je to soubor, ansámbl, nejsou to čtyři sólisté. Ale dneska se to dělá na čtyři mikrofony, a natočí se vlastně čtyři sólisté. Je to krásné, ale není to to kvarteto. Protože ani na koncertě nikdo nechodí od jednoho ke druhému, ale sedne si před ně a vnímá celek,“ popisuje s tím, že další práce je pak „dát to celé dohromady“.
Rok 1968?
Během let prošel změnami záznamu zvuku, ale i společenskými, protože i ty se do práce v rozhlase propsaly. „Asi půl roku po srpnu 1968 to v rozhlase ještě šlo, pak to šlo docela do háje,“ vzpomíná mistr zvuku.
Čtěte také
„Dostali jsme nového vedoucího, který byl dosazený z politických důvodů, ale naší práci nerozuměl. Pracujeme tady v takzvaných frekvencích, což jsou
ustálené čtyřhodinové časy, kdy to ten umělec a další ještě vydrží, pak pozornost padá a už to není ono. A nový šéfy vymyslel, že bychom si mohli pracoviště za chodu. Asi tak, jako se to dělalo ve fabrice u soustruhu. To je jeden příklad, jak to tady šlo všechno do háje, že to tak řeknu. Ale my jsme se nedali a drželi si stále lásku k práci,“ uzavírá.
Poslechněte si celé Hovory, kde se dozvíte, jak půlku koncertu nabíral zvuk s mikrofonem připevněným na násadu od koštěte, nebo jak postupně 20 let nahrával zvuk varhan v téměř dvou stovkách kostelů po celé zemi. Ptá se Naděžda Hávová.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
