Arménie je zemí roku 2018 podle Economistu. Dosáhla největšího pokroku
Země roku 2018. Tak se jmenuje letošní vydání pravidelného žebříčku, který sestavuje týdeník Economist. Jak upozorňuje, nesměřuje ke státu, který má největší vliv. Ani k zemi světa, která je nejbohatší nebo má nejchutnější jídlo. Měřítkem je zde pokrok, kterého v průběhu posledního roku státy dosáhly.
Redakce týdeníku přiznává, že se každý rok jedná o nejistou a těžkou volbu. Úspěchy, kterých nějaká země dosáhne v průběhu jednoho roku, totiž automaticky neznamenají, že ji čeká dobrý vývoj i v roce následujícím.
Ostatně dokazují to minulá hodnocení. Francie se pro Economist stala zemí loňského roku, teď se ale potýká s pouličními bouřemi. A třeba situace v Barmě, vítězi roku 2015, se od té doby dramaticky zhoršila.
Naděje pro Afriku
Co se týká letošního premianta, někteří členové redakce trochu žertovně navrhovali Velkou Británii. Vždyť prý dokázala světu předat užitečné varování, že i bohatá, mírumilovná a stabilní země se dokáže propadnout do ústavního chaosu bez jakéhokoliv plánu alternativního postupu…
Zbavit se korupce v Jihoafrické republice potrvá roky. Euforie z nového prezidenta se vytrácí
Více než sto dní po únorovém nástupu jihoafrického prezidenta Cyrila Ramaphosy do funkce se zdá, že počáteční euforie a naděje na zlepšení situace v Jihoafrické republice se pomalu vytrácí.
Jiní žurnalisté zase zmiňovali Irsko. V jejich pohledu se úspěšně dokázalo postavit takové formě brexitu, který by podkopal křehký irský mír. Demokratickou formou také ostrovní republika dokázala vyřešit dlouhou debatu o interrupcích.
Zvažovaly se i dvě země Latinské Ameriky. Ekvádoru a Peru se letos podařilo posílit demokratické instituce státu včetně soudnictví a odolat svodům instalovat vládu pevné ruky. V rámci regionu je to obzvláště pozitivní vývoj – taková Brazílie nebo Mexiko prý naopak upadly do spárů populismu.
Kvalitativní posun k lepšímu je možné vidět také v Africe. V Jihoafrické republice musel kvůli korupci rezignovat na nátlak vlastní politické strany prezident Jacob Zuma. Jeho nástupce Cyril Ramaphosa se zdá dostatečně čestný a způsobilý, aby rozkrádání veřejných prostředků zabránil, poznamenává Economist.
Malajsie, Etiopie, Arménie...
Nakonec se ale redakce časopisu rozhodovala mezi třemi zeměmi. První z nich je Malajsie. Tamní voliči dokázali zbavit funkce premiéra Najiba Razaka, když nedokázal vysvětlit původ sedmi set milionů dolarů na svém bankovním účtu. Jeho pád byl překvapivý i proto, že Razakova mateřská strana dominuje malajsijské politice už od 50. let dvacátého století.
V Malajsii se po šedesáti letech dostává k moci opozice v čele s devadesátiletým premiérem
Malajsie přestala po 61 letech být zemí vlády jedné strany. Poprvé od vyhlášení nezávislosti na Spojeném království v roce 1957 dali Malajsijci přednost opozici před vládní Národní frontou, která v parlamentních volbách minulý týden získala jen 79 křesel z 222.
Nejvyššího ocenění ankety se ale Malajsie nedočkala, a to kvůli pozdějšímu vývoji. Nový premiér Mahathir Mohamad údajně nemíní zakročit proti dosavadní praxi rozdělování společnosti na rasovém základě. Odmítá také dodržet dohodu, že moc v zemi předá svému liberálnějšímu partnerovi, bývalému politickému vězni Anwaru Ibrahimovi.
Kandidátem na nejvyšší stupínek byla i Etiopie. Zemi se sto pěti miliony obyvatel se v pohledu týdeníku podařilo nastoupit cestu ekonomické i politické obnovy. Do jejího čela se postavil reformní vládce Abiy Ahmed, který propustil politické vězně, zasadil se o zrušení cenzury médií a slíbil v roce 2020 uspořádat spravedlivé a řádné volby.
Ahmed také dojednal mír se sousední Eritreou, otevřel dlouho uzavřené hranice a obnovil přístup k moři. Pokouší se dokonce liberalizovat zadluženou, státem řízenou ekonomiku. Přesto se ale Economist rozhodl Etiopii státem roku nevyhlásit.
Není prý totiž jisté, že se novému šéfovi vlády podaří potlačit etnické násilí. Separatisté se v zemi pokoušejí vytvořit etnicky homogenní enklávy a nemají strach z oficiálních bezpečnostních složek. V Etiopii bylo vyhnáno z domovů skoro jeden a půl milionu obyvatel.
Nekrvavá revoluce
Zemí roku 2018 se proto v žebříčku Economistu stává Arménie. V zakavkazské republice se totiž podařilo autokratický režim svrhnout bez násilí. Její někdejší prezident Serž Sargsjan se pokusil vyhnout ústavním limitům, podle nichž nemohl nadále stát v čele země. Jmenoval se tedy premiérem, což vyvolalo rozsáhlé demonstrace.
Vítěz arménských voleb Pašinjan lavíruje mezi Ruskem a Západem
V předčasných parlamentních volbách v Arménii před týdnem získal politický blok Můj krok „revolučního“ premiéra Nikola Pašinjana přes 70 procent hlasů. A Republikánská strana, která zemi řídila v uplynulých deseti letech, se do parlamentu naopak vůbec nedostala. Pašinjan tak dokázal včas a dobře využít doposud živé revoluční euforie a proměnit ji ve volební hlasy.
Rozhořčení občané k moci povolali nového prezidenta, charismatického bývalého žurnalistu a poslance Nikola Pašinjana. Koalice jím zaštítěných politických stran poté ve volbách získala skoro tři čtvrtiny hlasů. Naopak odejít musel dosavadní vládce, mnohými označovaný za loutku ruského prezidenta Vladimira Putina.
To vše se událo, aniž by kdokoliv násilně zemřel. A šanci ke vměšování podle týdeníku nedostalo ani Rusko. Jediné varovné znamení je tak stále nedořešený územní spor Arménie s Ázerbájdžánem. Nicméně starobylý stát, kterému často vládli špatní lidé, má šanci na obnovu a demokracii.
