Arcibiskup Přibyl: Chci tady být pro všechny, různost názorů v církvi není špatně. Nějak to dáme

26. duben 2026

Stanislav Přibyl, dosud litoměřický biskup, byl v sobotu uveden na stolec svatého Vojtěcha, hlavního patrona pražské arcidiecéze. Stal se tak primasem českým. „Jsou tady samozřejmě důležité výzvy, ale nelze říct, že je česká katolická církev spálená země nebo že jsme ve velké krizi. Schopnost života tady je,“ vyzdvihuje ve Vertikále Českého rozhlasu Plus a doplňuje: „Je třeba obrušovat hrany. Musím jít příkladem.“

Vy jste redemptorista, tedy řeholník Kongregace Nesvětějšího Vykupitele. Váš řád slibuje čistotu, odevzdání se službě druhým, chudobu a poslušnost. Jak to půjde skloubit s postem pražského arcibiskupa a primase českého? Součástí vašich povinností bude i reprezentace, jednání s politiky a tak dále. 

Citovala jste z našich řeholních pravidel. Ale ono to platí pro řeholníky obecně. A když máme papeže augustiniána, tak to musí zvládnout i arcibiskup redemptorista. Myslím, že jde hodně o to, jak člověk přistoupí k tomu, co nebo kdo ho obklopuje.

Čtěte také

Vezmu-li to od poslušnosti, tak moje pocity jsou smíšené. Je tovyznamenání, něco, v čem bych si měl lebedit? Nebo je to spíš břemeno služby? Já dnes nevím. Jsem arcibiskupem první den a netuším, co mě čeká. Ale mám zkušenost, že obojího, hezkého i náročného, bývá dost. Poslušnost spočívá v tom, že jsem se dal do služby a budu se v ní snažit pohybovat, jak nejlépe umím. 

Chudoba neznamená nutně, že nebudu nic používat. Ano, obklopuje mě spousta krásných věcí, ale nejsou moje. Zjišťuju, že štěstí člověka není v tom, že něco má. Ale můj největší poklad je vztah k Pánu Bohu, to by se asi od arcibiskupa čekalo. A také přátelé, lidi, o které se mohu opřít. 

Jsou to i lidé, kteří přichází se zpětnou, někdy poměrně náročnou zpětnou vazbou. 

Ty byste si měl hýčkat.

Ano, to mi řekl i kardinál Christoph Schönborn – že nejdůležitější jsou lidé, kteří nepochlebují, ale umějí říct i tu pravdu. Otázka je, co je to pravda, ale ona se ze všech těch názorů poskládá.

A čistota, to kromě toho, že žiju v celibátu, znamená také dívat se na člověka čistýma očima, bez předpojatosti. To je dnes hodně potřeba. A je jedno, jestli je člověk kaplanem na vesnici, nebo arcibiskupem na Pražském hradě.

Já myslím, že to nějak dáme.

Církev jako zahrádka

Když politici přebírají resort, tak si rádi vzájemně vyčítají, v jakém stavu ho přebírají. Jak byste charakterizoval stav české katolické církve?

Jsou tady samozřejmě důležité výzvy, ale nelze říct, že to je spálená země nebo že jsme ve velké krizi. Uznávám, že jsme na křižovatce, myslím, že někdy příliš přešlapujeme, někdy se zase vydáváme střemhlav nějakým směrem, aniž bychom věděli proč. 

Čtěte také

Spíš bych to přirovnal k zahrádce, kde je potřeba zasít, okopat, pohnojit a chránit, aby něco mohlo vyrůst. Ale schopnost života tady je. To jsem zažíval i v litoměřické diecézi, která bývá považovaná za velmi náročnou. Teď je potřeba kultivovat, abychom přinesli ovoce a byli užiteční nejen sobě samým, ale společnosti, ve které žijeme. To je výzva, kterou vidím.  

Je církev skutečně rozdělená na liberální a konzervativní proud, jak se někdy říká?

Určitě. Různost myšlení a akcentů je přítomná, ale to nemusí být nutně špatně. 

Když správně zapojíte přístroj do zásuvky, tak funguje, protože se protiklady odpuzují, přitahují, roztočí se motory, rozsvítí se žárovky. Ale když to zastrčíme špatně, tak to zkratuje, v horším případě to může někoho zranit, zabít.

Stejně tak je to se vším tím napětím v církvi. Pokud to budeme brát jako možnost obohacení, tak je velká šance, že to využijeme. Ale pak jsou tady extrémy, před těmi je potřeba se chránit, nebo je kultivovat.

Čtěte také

Nemyslím si nutně, že názorová pluralita v církvi a ve společnosti je špatná. Co nám trochu chybí, je úcta k tomu druhému a k jeho názoru, ochota vůbec se bavit. Jsme rozděleni do táborů a mezi námi jsou barikády.

A to byste mohl ovlivnit svou osobností?

To bych rád. Myslím, že hrany je třeba obrušovat a lidi přivádět k sobě. Ale je naivní si myslet, že jen řeknu a ono se to stane, takovou moc má Pán Bůh. Musím jít příkladem. A já tu chci být pro všechny.

Uvidíme, jak to půjde. Někdy jsou pozice zakopané a už to trvá dlouho, bolí to. Vidím, jakým způsobem k tomu přistupuje papež. Podle mého je darem pro současný svět a církev.

O smlouvě s Vatikánem

Vy jste se podílel na přípravě smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem. Jak jste přijal nedávný výrok Ústavního soudu, že část té smlouvy je v rozporu s českým ústavním pořádkem? Ústavní soud vyzdvihl problematické body, zpovědní tajemství bez limitu pro církev a přístup k církevním archivům. Tato smlouva podle soudu zakládá jistou nerovnost založenou výhradně na kritériu náboženství. Jaký je váš postoj?

Myslím, že je to trochu nepochopení věci. A vy to můžete vysvětlovat jenom tehdy, když o to někdo stojí. 

Čtěte také

Výrok soudu beru na vědomí. Ale zpovědní tajemství neplave jen tak ve vzduchu jako absolutní tajemství vždy a všude, je přísně navázáno na konkrétní okamžik, na svátost smíření. Myslet si, že to je zásadní věc, díky které úplně odřízneme společnost od informací, které jsou potřeba, je trochu nadnesené. 

Dávalo se to do souvislosti s prošetřováním případů sexuálního zneužívání. 

Jsem 30 let knězem a nikdy jsem nezažil sebemenší náznak tohoto zneužití zpovědního tajemství. To je jedna věc. 

Za druhé, kdybychom chtěli mít jenom takové instituty a nástroje, které nemohou být nikdy zneužity, tak si nekoupíme ani motyku. A za třetí, jsem přesvědčen, že povahou svátosti smíření neboli zpovědi je reflexe minulosti spojená s tím, že člověk toho lituje a má předsevzetí se polepšit. Čili prostor pro zneužití zpovědního tajemství je velmi úzký. 

Čtěte také

Ta smlouva měla lidskoprávní a náboženskoprávní smysl. Ale já to respektuju, je to pod stolem. Jedeme dál bez smlouvy.

Jak se díváte na eskalující rozpor mezi papežem Lvem XIV. a prezidentem Spojených států Donaldem Trumpem?

Divím se, že se něco takového může stát. Srovnáme-li si kurikula, tak papež je přece jenom větší morální autorita. A on navíc ani s Trumpem nebojuje, jen hlásá evangelium.

Pokud nějaký politický nebo vojenský přístup vede k situaci, kdy papež musí pozvednout svůj hlas a říct, že je to v rozporu s evangeliem, tak ho pozvedne. Papež má moje plné sympatie, vlastně nerozumím tomu, proč se do něj prezident pouští.

Viceprezident J. D. Vance také.

Ano, a ještě se deklaruje katolíkem. Pro mě jako pro katolíka je to nepřekročitelné. S papežem se může vést dialog, ale veřejně ho napadnout, to je moc. Degradovat ho na nějakého státníka... Papež je biskup, morální autorita, duchovní. Říká, že se nebojí, že bude hlásat evangelium. A to je mi sympatické. 

Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.