Architektura je buď dobrá, nebo špatná. Neumíme ocenit reálnou hodnotu staveb kolem nás, myslí si architekt Vorlík

Většina středověkých, barokních i renesančních staveb u nás, stejně jako velká část budov postavených v 19. století, je památkově chráněná. To ale neplatí o stavbách 20. století.

Čtěte také

Jakákoliv budova se dá zachránit, pokud není staticky narušená, říká architekt Okamura

„Pokusili jsme se vytvořit seznam staveb, které jsou vyhlášeny kulturní památkou. A ukázalo se, že naprostá většina z těch 65 staveb je z 50. let. Naopak třeba z 60. let je jich minimum, v 70. už jde jen o tři. Nejmladší památkově chráněnou stavbou je pak budova ČKD z 80. let. Po revoluci už to není žádná. Tváříme se, jako by tady v této době nic zajímavého a kvalitního nevznikalo,“ říká architekt Petr Vorlík.

„Existuje tady takový přežitek nazývat architekturu tohoto období přívlastky ‚socialistická‘ nebo ‚komunistická‘. Samozřejmě, že vznikla v té době a byla tím ovlivněná. Na druhou stranu, architekti se i tenkrát ohlíželi na Západ. Navrhovaly se tady stavby brutalismu, technicistní linie i postmoderny. To vše pronikalo ze Západu. Architektura existuje dobrá, nebo špatná,“ nesouhlasí s hodnocením podle politického systému, ve kterém vznikla.

Řádný hospodář

V posledních letech se do povědomí veřejnosti dostaly zejména dvě stavby z tohoto období – budova Transgasu v Praze a Hotel Thermal v Karlových Varech. „Upřímně řečeno, osudy obou staveb sledují i odborníci ze západní Evropy. Transgas má poměrně velkou odezvu, ve které je cítit smutek z toho, že zaniká něco, co bylo součástí evropského dědictví. Je to vnímáno jako velká ztráta,“ komentuje demolici budovy Vorlík.

Čtěte také

Transgas je bezpochyby památkou, ale stát se o něj odmítl postarat, říká historik architektury

Nejen na těchto dvou příkladech je podle architekta vidět, že se majitel často nechová jako řádný hospodář.

„Dodneška neumíme vyhodnocovat reálnou hodnotu těch staveb. V horizontu 20 let by byla hodnota Transgasu taková, že by se vyplatilo využít i ty obtížně využitelné prostory. Jenomže my se díváme jenom na krátkodobé zisky. Argumentuje se tím, že stát má být řádný hospodář. Což pro nás znamená rychle prodat, rychle vydělat, co nejlevněji postavit. Jenomže řádný hospodář se nedívá jenom na dva až tři roky dopředu. Ten přemýšlí v horizontu desítek let,“ komentuje aktuální pohled státu i soukromých investorů na stavby z tohoto období.

„Celá řada těch staveb je něčím zvláštní. Něčím, co by za pár desítek let mohlo přitáhnout zajímavé investory i pozornost turistů. Město by to oživovalo a přinášelo by to nějakou hodnotu. Památková péče nemá být jen od toho něco bránit, ale má podporovat rozmanitost a chránit hodnoty, které přetrvávají v čase,“ nabízí svůj pohled na možnou budoucnost těchto staveb Vorlík.

Hotel Thermal

Druhou budovou ovlivněnou brutalismem, která v poslední době budí nemalé vášně, je Hotel Thermal. Ten v současné době prochází rekonstrukcí, kterou kritizují například potomci původních architektů, manželů Machoninových.

Čtěte také

RADIOžURNáL

Názor Věry Machoninové mě zajímá, s její rodinou jsem se setkal jednou, říká ředitel Thermalu

„Tady je to trošku složitější. Řekl bych, že pořád existuje jakási nostalgie po lázeňských domech, které na místě stály před Thermalem. Ale ta budova po svém dokončení splňovala parametry světové architektury. Kdybychom tenkrát nebyli uzavření železnou oponou, tak by se o ní psalo po celém světě. Ten projekt byl unikátní svou komplexností, od urbanismu přes ovládnutí parteru, pojednání interiéru až po začlenění výtvarných děl do prostoru. Byla to do detailu vytvořená stavba,“ vysvětluje Vorlík.

Právě o tento aspekt ale Thermal v posledních letech přichází. „Je tady vidět postupné rozemílání. To, že se celá stavba mění nekoncepčně, dlouhodobě, krok za krokem, to všechno snižuje její hodnotu. Ve chvíli, kdy se změní část interiéru, už si neuvědomujete tu komplexnost a promyšlenost. Thermal se takto mění posledních deset let. A nemění se k lepšímu. Celá řada těch dílčích zásahů jde proti původní myšlence,“ hodnotí architekt.

10 fotografií

Generační obměna

„Naše přemýšlení o poválečné architektuře ovlivňují určitá klišé – že ty budovy nejdou opravit, je v nich spousta azbestu, bylo by to drahé, nemáme pro ně využití a podobně. Ale vlastně nikdo nepřišel s nějakým alternativním projektem. Argumentujeme úsporami energie, ale nikdo nespočítal, kolik energie bude spotřebováno na stavbu nové budovy. Jsme zkrátka tak trošku předpojatí,“ říká Vorlík.

Naději pro poválečnou architekturu vidí v mladé generaci: „Je vidět, že studenti, kteří se narodili po revoluci, vnímají architekturu úplně jinýma očima. Snaží se vidět její výtvarné a prostorové kvality. Nespojují si ji tolik s dobou jejího vzniku.“

To platí nejen o jejich pohledu na poválečné stavby, ale odráží se to i v přemýšlení o architektuře obecně. „Přemýšlí jinak. Méně spotřebně, konzumně. Více cítí, že je možné ty stavby spíše recyklovat, opravit. Je to možná obecně o vztahu ke světu – uvědomují si, že svět není na jedno použití,“ uzavírá architekt a pedagog Petr Vorlík.

Poslechněte si reprízu rozhovoru Petra Viziny s architektem Petrem Vorlíkem. Dozvíte, co je na brutalismu tak brutální nebo jak těžké bylo prosadit kvalitní architekturu před listopadem 1989.