Apolena Rychlíková: Tragický osud Sarah Everardové dokládá smutnou skutečnost, že pro ženy na ulicích není bezpečno. Jak to změnit?

19. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sarah Everard zmizela v Londýně, když se vracela domů

Anglií už několik dní otřásá skandální příběh zmizelé Sarah Everardové, která se „ztratila“ v Londýně, když šla domů. Bylo krátce po deváté hodině večer, když Everardová zmizela. Snažila se přitom maximálně chránit: vyhýbala se postranním uličkám, byla zahalená a cestou ještě telefonovala svému příteli. O pár dní později našla policie její tělo v pytli, daleko od Londýna. Z vraždy byl obviněn policista Wayne Couzens.

Únos a vražda Sarah Everardové vyvolaly v Anglii řadu protestů a spustily vlnu sdílení: ženy otevřeně mluví o každodenním strachu z návratu domů, o podvědomé snaze udělat se neviditelnými na ulicích, o obavách ze sexuálního nebo jiného fyzického napadení. O strachu, se kterým žijí vlastně celý život.

Čtěte také

Pocit ohrožení bohužel ženy nezažívají jen ve veřejném prostoru, ale i v jiných situacích: v dopravních prostředcích nebo doma. Přesto se dá  i o městě uvažovat jako o místě, které může být samotným svým uspořádáním bezpečnější: stačilo by, kdyby se na jejich urbanismu a architektuře ženy mohly více podílet a kdyby se města nestavěla jen na základě „mužské“ zkušenosti. Ta totiž obavy o život, zdraví nebo bezpečí úplně nezrcadlí.

I město může být bezpečnější

Nejde přitom o nějaké zbytečné sociální inženýrství: je úplně v pořádku snažit se do plánování měst zahrnovat různé perspektivy, protože jinak se po městě pohybují senioři a seniorky, jinak rodiče s dětmi a jinak třeba lidé s handicapem. A město by mělo bariéry umenšovat a přispívat k tomu, aby se v něm všichni lidé cítili bezpečně.

Čtěte také

Vídeň dlouhodobě vyhrává žebříčky kvality života – je známá nejen svým dostupným bydlením, ale i kvalitním veřejným prostorem a promyšleným urbanismem. Jedním z důvodů, proč se lidem ve Vídni dobře žije, je i fakt, že město neustále aktualizuje požadavky svých obyvatel a snaží se s nimi aktivně pracovat. I proto se před lety zaměřilo na genderově citlivý urbanismus.

Ze studií, které si odborníci a plánovači zadali už v polovině 90. let, vyplynulo, že ženy vnímají město jinak než muži a že se v něm také jinak pohybují. Jedním ze středobodů, kolem kterého se debata o „feministickém urbanismu“ dlouhodobě točí, je právě bezpečnost – parků, bloků nebo ulic.

Ve většině výzkumů ženy uvádějí, že se vyhýbají parkům po setmění, že nevyužívají podchody a řeší, jak jsou místa ve městě osvětlená. Podle toho se rozhodují, jak se ve městě budou chovat.

Apolena Rychlíková

Každodenní strach, se kterým dívky a ženy vyrůstají, je bezpochyby daný celkovým nastavením společnosti, která se genderově podmíněnému násilí neumí dostatečně postavit a namísto podpory a zázemí ženám často jen uděluje panské rady typu, jak se mají oblékat nebo kudy chodit.

Problém je přitom úplně jinde: v pachatelích a v kultuře sexuálního násilí. Tam je třeba napnout svou pozornost. Usilovat o města bez bariér je v kontextu násilí na ženách možná na první pohled drobnost – může však přispět k okamžitému zlepšení pocitu bezpečnosti ve veřejném prostoru. A to není málo.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Spustit audio