Apolena Rychlíková: Strašit Babišem „demokratické“ strany umí. Řešit, jak zabránit destrukci Česka, se jim ale očividně nechce
Čtyři roky jsme poslouchali, že je Andrej Babiš zásadním ohrožením naší demokracie, zlem, proti kterému je nutné se mobilizovat a bojovat. Strašení Babišem sloužilo Fialově kabinetu na jedné straně jako prostředek legitimizace vládních kroků, na straně druhé jako způsob, jak udržovat voličstvo v permanentním stavu pohotovosti.
Babiše prostě k moci pustit nemůžeme, ozývalo se neustále. Pak ale přišly volby. A po nich ticho.
Čtěte také
Od začátku bylo zjevné, že Babiš sestaví vládní koalici s SPD a Motoristy sobě. Přesto je těžko pochopitelné, že se strany bývalé Pětikoalice po volbách ani teď nepokusily otevřít jakékoli vyjednávání. Ať už o podpoře menšinové vlády, nebo o jiné formě spolupráce, která by alespoň částečně omezila vliv krajní pravice a ruských tlampačů na výkon moci.
Roky posloucháme, že Babiš zničí naši zemi, a pak si Petr Fiala, Vít Rakušan, Marek Výborný a Zdeněk Hřib sednou se založenýma rukama a sledují, jak stát přebírají krajně pravicoví dezinformátoři, xenofobové napojení na Rusko a političtí podnikatelé s nenávistí. Ostuda to bezpochyby je, jenže nejen Okamurova, Babišova a Macinkova, ale i jejich.
Odpovědnost za odpor vůči vládě
Novoroční projev Tomia Okamury, který vyvolal vlnu ostrých odsudků a rozhořčených reakcí ze strany „demokratických“ stran, přitom znovu ukázal, že nejde o žádné přehnané obavy ani nedorozumění.
Čtěte také
Okamura v něm zcela otevřeně artikuloval politiku založenou na vylučování, útocích na menšiny a relativizaci demokratických principů. Zatímco se jeho koaliční partneři i opoziční politici předhánějí v odsuzujících prohlášeních, v praxi už dochází k prvním konkrétním krokům nové moci.
Vyhazování úředníků, rušení celých odborů, likvidace zásadních agend pod kontrolou Motoristů sobě. To nejsou jednotlivé excesy, ale začátek systematické proměny státu.
V čele Poslanecké sněmovny zasedl člověk, který dlouhodobě brojí proti menšinám, šíří dezinformace a staví politiku na nenávisti a rozdělování společnosti. Do ministerských křesel míří lidé jako Petr Macinka, kteří dopředu deklarují radost z destrukce. A poslanci nasazují náhubky vlastním ministrům.
Čtěte také
Do programového prohlášení vlády se i pasivitou samozvaně demokratických stran dostaly pasáže, které připomínají iliberální politiku Viktora Orbána. Útoky na inkluzi, strašení politickými neziskovými organizacemi, nejednoznačná zahraniční politika, podprahová podpora konzervativního nacionalismu, dezinformační boj proti klimatické změně, útoky na veřejnoprávní média i nerealistické sliby.
Vše, co zástupci Spolu, STAN i Pirátů tak rádi využívali v kampani jako varování, aby po volbách pokrčili rameny a dali najevo, že s tím vlastně nic dělat nehodlají.
Samozřejmě nelze říci, jak by Andrej Babiš reagoval na případnou nabídku spolupráce či podpory ze strany koalice Spolu či některých jejích členů. Není jasné, zda by o ni vůbec stál. To ale nic nemění na tom, že rezignace bez jakéhokoli pokusu je politickým selháním. Zvlášť v situaci, kdy má ANO s ODS v řadě ohledů programový i ideový překryv a kdy se o údajné zásadovosti občanských demokratů mluví už jen obtížně.
Způsob, jakým všechny zmíněné strany kapitulovaly, je nevídaný a jen těžko pochopitelný. De facto tak celou odpovědnost za odpor vůči vládě, která bude patřit k nejvíce krajně pravicovým v Evropě, přenechaly občanské společnosti.
Ta nyní ponese tíhu boje za právní stát, svobodu, demokracii, důstojnost a rovnost před zákonem i proti dalšímu rozkladu a fragmentarizaci společnosti. Je to nejen alibistické, ale i hluboce nezodpovědné. Babiš a jeho vláda se mezitím stávají skutečnou, nikoli jen plakátovou hrozbou. A nová opozice se rozhodla zůstat pouhým přihlížejícím.
Autorka je šéfredaktorka mediální platformy Page Not Found
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
