Apolena Rychlíková: Spolubydlení samo o sobě problém není. Drahé ceny za bydlení (nejen) pro mladé naopak ano
Jeden z mnoha předvolebních klipů Pirátů ukazuje objímající se pár mladých lidí, kteří plánují strávit spolu noc na pokoji jednoho z nich. Jakmile však otevřou dveře od pokoje, vybafne na ně Zdeněk Hřib: „To je vopruz, co, když nemáte soukromí?“ V pokoji je s ním ještě pražská lídryně Olga Richterová. Žádné soukromí se tedy pro mladý pár nekoná.
Piráti celou situaci uvozují tím, že stále více lidí v Česku žije ve spolubydlení. Ponechme stranou, že tvrdá data k takovému tvrzení neexistují. Ano, víme, kolik lidí bydlí v nájmu, víme, že ceny nájemního bydlení jdou nahoru, víme, že nezanedbatelná část lidí bydlí v neadekvátním bydlení a na hranici nebo v úplném bezdomovectví. Že jsou lidé nuceni spolubydlet, se ale říct nedá.
Čtěte také
Zároveň se také nedá tvrdit, že samotné spolubydlení, především co se týká mladých nebo studujících, je něco špatného. Je to všude na světě velmi běžný způsob bydlení, třeba během studia vysoké školy a nedává žádný smysl ho jakkoliv napadat. Co naopak problém je, a v České republice především, je vysoká cena bydlení pro mladé lidi a studenstvo.
Patříme k zemím, kde pracuje skoro nejvíce studentů a studentek vysokých škol v Evropě. Vedle studia si přivydělává na 92 procent z nich. Větší čísla má jen Rumunsko.
Čtěte také
Někomu se to může zdát jako dobrá příprava na pracovně aktivní život, ve skutečnosti to ale znamená, že pracující studenti a studentky místo školy nebo učení tráví čas vyděláváním peněz na brigádách.
Velká část z nich má přitom zaměstnání především proto, aby si mohli dovolit bydlet a žít ve městě, kde studují. Tento fakt má důsledky jak pro samotné studium, tak pro rovnost příležitostí. Studenti z nižších socioekonomických vrstev mohou být zvlášť znevýhodněni a finanční bariéry jsou pro ně zkrátka vyšší.
Čtěte také
V Česku chybí dostupné a důstojné studentské bydlení. Koleje jsou často plné a jejich kvalita bývá problematická – od štěnic a plísní po malé pokoje se starým nábytkem a pomalým internetem. Cena se liší podle města: za sdílený pokoj s vlastním sociálním zařízením v Praze či Brně se platí až 8 000 Kč, bez něj kolem 4 - 5 tisíc. Kapacity ale zdaleka nestačí – v Praze je k dispozici méně než 30 000 lůžek.
Rostou i ceny spolubydlení a nájmů, jak uvedl server Sreality.cz. V Praze vyjde sdílený pokoj na více než 11 000 Kč měsíčně, malý byt stojí v průměru přes 20 000 Kč, v Brně kolem 15 500 Kč. V menších univerzitních městech je situace příznivější: pokoj se tam dá pořídit za 6 - 7,5 tisíce, malé byty pak za 11,5 - 13,5 tisíce korun.
Dobře se narodit, nebo tvrdě pracovat
Není pak divu, že čeští studenti a studentky musí pracovat. Jinak by si zkrátka nemohli dovolit ani studovat. Čeští politici rádi říkají, že jim jde o vzdělanou společnost, která dává mladým lidem šanci na důstojnou budoucnost. Zní to hezky, ale realita, kterou vidíme, vypadá úplně jinak.
Mladí lidé, kteří v Česku chtějí studovat, mají na výběr ze dvou věcí: dobře se narodit, nebo tvrdě pracovat, aby vůbec mohli nějaké studium získat. Stejně jako u řady dalších oblastí je i tady odpověď spjata s jedním hlavním tématem: a tím je neřešená krize bydlení.
Autorka je šéfredaktorka mediální platformy Page Not Found
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
