Apolena Rychlíková: Ombudsman, který jde ve svém úřadu proti jeho samotnému smyslu? To nám vyloženě chybělo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stanislav Křeček

„Když si někdo stěžuje na hluk vedle z baráku, diskriminuje, když si někdo stěžuje na něco, diskriminuje,“ vysvětluje v rozhovoru pro DVTV nepříliš přesvědčivě Stanislav Křeček, prezidentský kandidát na veřejného ochránce práv.

O chvíli později dodává, jak si na diskriminaci stěžuje jen pět procent lidí a vlastně to problém není. Že diskriminace se zdaleka netýká jen Romů, ale třeba i pohlaví nebo věku, ani neuvádí. „Lidé hájí svá práva a jsou napadáni, že diskriminují,“ dodává. Všechno tak splývá v jeden velký zmatek.

Celý rozhovor působí Křeček dojmem, že neví, co má říct, ani jak přesně. A tak vytahuje klasické ideologické balasty: nebude „neziskovkářským ochráncem práv“, nebude se věnovat tolik menšinám, ale zaměří se na většinu, bude prostě jiný, než dosluhující ombudsmanka Anna Šabatová, které dělal v minulosti zástupce.

V rozhovoru padlo i to, že kritika namířená proti jeho osobě je „kampaň“, a že ty, kteří ho kritizují, nikdo nezná. Arogance, nepochopitelné sebevědomí a snaha vytvářet opoziční stanoviska bez jediné snahy o přesnou formulaci toho, vůči čemu se zpovídaný vymezuje.

Prostě někde něco a já to budu dělat jinak. Není proto náhodou, že se Křeček jeví jako ideální kandidát Tomiu Okamurovi. Ten je lepší řečník, než Křeček, ale systém argumentace mají podobný. A navíc: oba pravidelně útočí na Annu Šabatovou.

Motejl, Varvařovský, Šabatová a Křeček

Za působení Šabatové se úřad ombudsmana dostal do hledáčku nejednoho národovce, nebo pravicového konzervativce. A vlastně nejen jich. Nebylo to ale úplně tak Šabatové vinou, ani zásluhou – prostě se stala veřejnou ochránkyní práv ve velmi zjitřené době.

Brutální spory o přijímání uprchlíků vychýlily českou politickou debatu značně doprava. V politickém poli se de facto nenašel nikdo, kdo by práva lidí prchajících před válkou chránil. Spolu s tím, jak se Anna Šabatová veřejně stavěla k takovým kauzám, jako byla například ta „šátková“, rostly i útoky na její osobu.

Když se 17. listopadu 2015 postavil prezident Zeman na jedno pódium s islamofobním aktivistou Martinem Konvičkou, padalo mezi zúčastněnými jméno Anny Šabatové skoro nejčastěji. Stanislav Křeček to ví a kulturních válek, které témata lidských práv vyvolávají, se účastní aktivně a vědomě. Jeho taktika je jediná: co nejvíce se vůči své bývalé nadřízené vymezit.

Každý ombudsman v krátké historii tohoto úřadu představoval jistou trajektorii. Jinak se choval Otakar Motejl a jinak zase Pavel Varvařovský. I Anna Šabatová měla svou agendu. Ale jen menšinám se rozhodně nevěnovala, už jen proto, že ombudsman se totiž vždy zaměřuje v prvé řadě na stížnosti podávané zvenčí.

Za Šabatové vedení se úřad zaměřoval na seniory a seniorky, řešil problémy samoživitelek, ohrožených dětí, nebo nerovného postavení žen a mužů. Stanislav Křeček to ve svých výstupech ignoruje a sám se staví do role ochránce širokých vrstev. Už jenom jeho stávající kampaň i předchozí veřejné házení klacků pod nohy své kolegyni ale naznačuje, že mu více než o řešení problémů jde především o sebe.

Apolena Rychlíková

To, že ho s agendou namířenou v zásadě proti smyslu veřejného ochránce práv chválí Okamura a jeho SPD, dává smysl. Že se mu chystá vyslovit podporu i část ČSSD je jen dalším znakem totálního úpadku strany, která na lidi rezignovala už dávno. A proto je jí jedno, kdo stojí v čele úřadu, určeného na ochranu jejich práv.

Autorka je komentátorka serveru A2larm