Apolena Rychlíková: Nekompetence ze strany MPSV. Samoživitelky ani další závislí na příspěvcích na bydlení nepotřebují byrokratickou šikanu, ale pomoc

Týká se to mimo jiné i manželů a manželek nebo nezletilých nezaopatřených děti. Změna, kterou připravilo ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), začíná přinášet první „ovoce“.

Do problémů se jako první dostaly samoživitelky, pro které je mnohdy náročné získat od expartnerů potvrzení, že už v domácnosti s rodinou nebydlí – byť tam stále mají vedený trvalý pobyt.

Ta samá skupina obyvatel se navíc dlouhodobě potýká s dalším problémem, který se k dávkám tohoto typu váže: do rozhodného příjmu se totiž počítá i výživné, ačkoliv ho třeba expartner neplatí. Dávku tato nepřesnost snižuje.

Čtěte také

Julie Hrstková: Proč by zrovna družstva měla zlevnit bydlení?

Když pomineme mandatorní výdaje, patří příspěvky a doplatky na bydlení k největším položkám v rozpočtu ministerstva práce.

Ročně na ně ze státní pokladny plyne mezi 7 až 8 miliardami korun. Ministryně práce a sociálních věcí se výdaje na tyto dávky snaží dlouhodobě zmenšit. Dělá to však tím nejhorším možným způsobem. A dokazuje, že životům nízkopříjmových lidí (za které by se jako sociální demokratka měla stavět) vlastně nerozumí.

Místo dávek důstojné bydlení

Jak ukazují data Českého statistického úřadu, jen v roce 2018 bylo příjemcem příspěvků na bydlení měsíčně kolem 182 tisíc domácností, nejvíc žadatelů je nepřekvapivě v Moravskoslezském kraji. O pomoc si tu říká přes 40 tisíc domácností.

Drtivou většinou žadatelů jsou pak nájemníci. A to i proto, že nájmy v České republice rostou zhruba dvakrát rychleji než mzdy. Z toho vyplývá, že stát subvencuje nízké mzdy a vysoké nájmy soukromých pronajímatelů ze státní pokladny. Namísto toho, aby se kvalitní politikou dostupného bydlení, dluhovou spravedlností a tlakem na zvyšování mezd snažil břemena dávek zbavit.

Místo toho jsme ale svědky další nesmyslné šikany a zatěžování už tak dost vyčerpaných lidí novými byrokratickými výmysly, které žádosti o příspěvky jen ztěžují.

Ty jsou přitom už dnes nesnesitelně komplikované: o dávku na bydlení se žádá zpětně každé tři měsíce, žádosti je nutné dokládat příjmy a náklady na bydlení nebo taky uvádět počet lidí v bytě.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Bydlení není komodita, ale potřeba. Bez narovnání trhu se jeho dostupnost nezlepší

Stačí drobná změna v příjmech a o dávku (nebo její část) přijdete. Řadě lidí (typicky třeba těch v exekuci) se tak vzhledem k vysokým nájmům vůbec nevyplatí pracovat jinak než na černo – příspěvek na bydlení je pro ně úplně stěžejní.

Tento tristní stav se ale netýká jen lidí na okraji. Mezi příjemci dávek na bydlení velmi často najdeme třeba důchodce ve velkých městech, mladé rodiny, které se příspěvkem snaží vykompenzovat ztrátu jednoho z plnohodnotných platů nebo i pracující, kteří navzdory každodenní dřině, vydávají na bydlení velkou část svých příjmů.

Všichni tito lidé, společně se samoživitelkami, na které novinka z pera MPSV udeřila nejkrutěji, pak nepotřebují žádnou novou zátěž, ale efektivní pomoc.

Utahovat šrouby byrokracie u tak zásadního typu dávky, jako je příspěvek nebo doplatek na bydlení (před nástupem ekonomické recese v důsledku globální pandemie), je ze strany MPSV komické. Kdy jindy zavádět plošnou pomoc oslabeným lidem, než teď? Kdy jindy upouštět od zbytečného dozorování chudých?

Apolena Rychlíková|foto:Jan Bartoněk,Český rozhlas

Když už stát neumí potřebným lidem zajistit skutečnou pomoc, mohl by jim alespoň přestat klást do cesty stresující překážky.

Dopadlo by to určitě mnohem líp, než dosavadní pokusy Jany Maláčové omezovat dávky na bydlení. Které jsou zjevně motivované snahou vytřískat politické body na jedné z nejhorších kategorií vůbec: zbytečné přísnosti vůči ohroženým lidem.

Autorka je komentátorka serveru A2larm