Apolena Rychlíková: My se od maďarských postfašistů chodíme učit, jak migrantům (a příště třeba neziskovkám) zakroutit krk

6. září 2018
Viktor Orbán (vlevo) s českým premiérem Andrejem Babišem

Poslední srpnový den zasvětil premiér české republiky Andrej Babiš romantické večeři se svým maďarským protějškem Viktorem Orbánem.

Nad sklenkou vína měli oba státníci čas probrat ten nejožehavější problém dneška: migraci.

Luboš Palata: Orbán a Salvini, vrána k vráně sedá

Zleva Maďarský premiér Viktor Orbán a italský ministr vnitra Matteo Salvini

Viktor Orbán ušel politicky hodně dlouhou cestu, říkal jsem si, když jsem ho v úterý večer viděl, jak si plácá po zádech s Matteem Salvinim, italským ministrem vnitra a šéfem strany Liga, které se teprve několik let neříká neofašistická.

Je známé, že Babišovi dlouhodobě záleží na tom, co si o něm lidi myslí. Je proto dost snadno ovlivnitelný. Masivní vlna nevole, která se u nás zvedla proti uprchlíkům, pro něj byla jasným signálem: nemá žádný politický smysl stavět se na stranu solidarity a humanismu, nemá dokonce ani žádný politický smysl vymýšlet nějakou třetí cestu, třeba přijmout pár desítek nebo set lidí.

Ne, je potřeba jen dost jasně říkat: Neprojdou. Naštěstí v takových názorech není sám a shodne se s drtivou většinou naší politické reprezentace, takže jaký populismus – rozumná a národně odpovědná politika.

Názory našeho premiéra se přitom během posledních let proměnily, kdysi takto radikální nebyl. Ale dneska už je, jak by taky ne – ze všech evropských zemí byla snad ta naše nejvíc nastavená proti uprchlíkům. Že s nimi nikdo, až na pár aktivistů a aktivistek nemá žádnou relevantní (ani jinou) zkušenost, je informace, kterou nemá smysl dokolečka opakovat. Stejně je to jedno. O nějaké zkušenosti ani o fakta už v otázkách kolem migrace dávno nejde.

Privatizace veřejného sektoru

S ostatními zeměmi Visegrádu jsme během trvání tzv. migrační krize vytvořili odbojný val, který boj o podobu vzájemnosti v Evropské unii nakonec vyhrál. A tak dnes sedí Babiš s Orbánem u jednoho stolu, v bílých košilích a černých kalhotách a připíjejí si na další spolupráci.

Luboš Palata: Od Orbánovské dedemokracie nás mnoho nedělí

Volby v Maďarsku

Jsou slova, co si nepamatujete minutu poté, co jste je slyšeli. A jsou taková, která vám utkví v paměti léta. Od rozhovoru o Maďarsku, který jsem vedl se známým bavorským politikem českého původu Berndem Posseltem, uplynulo těch let několik.

Že důvody, pro které dnes tolik lidí – minimálně u nás – nenávidí uprchlíky a všechno s migrací spojené, tkví v něčem absolutně jiném? To nevadí, aspoň ty reálné problémy není potřeba nějak urychleně řešit, když je pozornost lidí trvale přesouvaná jinam.

Je to všechno trochu paradoxní: zájmově a byznysově potřebuje Andrej Babiš patřit spíš na Západ a do Evropské unie, ale touha líbit se ho (alespoň částečně) žene jinam. Krom migrace by s Orbánem mohl probrat i neziskovky, které se maďarskému premiérovi právě s tématem uprchlíků podařilo dokonale spojit. 

Robert Schuster: Kdyby Orbán neměl Sorose, musel by si ho vymyslet

Americko-maďarský filantrop George Soros vystoupil s projevem na výroční konferenci Evropské rady pro zahraniční vztahy v Paříži

Maďarsko se během několika posledních týdnů vytratilo z hledáčku nejenom našich, ale i evropských médií. Není divu.

Dnes je to u nás Babišův kabinet, který se rozhodl na ty české pořádně posvítit, a to navzdory tomu, že na základní pochopení problematiky by mohl stačit jazykový rozbor spojení „neziskový sektor“. Nestačí, stejně jako nestačí fakt, že podle dat, zpracovaných serverem irozhlas „dávají ministerstva a další státní instituce na provoz neziskových organizací většinou sotva procento ze svých rozpočtů“.

Na obou příkladech – migraci i neziskovkách – jde dobře vidět jedna věc: privatizace veřejného sektoru, ať už ta vedená klasickou neoliberální argumentací o prospěšnosti privátního a škodlivosti veřejného, nebo ta vedená argumenty protikorupčními, si už vybírá své daně.

Apolena Rychlíková

Proměna státu ze záchytné, solidární sítě, která tu má být pro lidi, a který má vytrhávat základní služby a základní hodnoty ze spirály stupidní ziskovosti (typicky zdravotnictví, školství a vzdělání, kultura, sociální práce a sociální služby, nebo i bydlení) na děravé síto, kterým je možné při sebemenším problému zahučet až k zemi, znamená mimo jiné i změnu chápaní vztahů a hodnot uvnitř společnosti samotné. A to Babiš, i když zdaleka není Viktor Orbán, umí dobře vytěžit.

Spustit audio