Apolena Rychlíková: Milion chvilek pro demokracii. Obdivuhodná práce, která má svá slepá místa

14. červen 2019

Byl to bezesporu úctyhodný výkon: zaplnit Václavské náměstí a dostat do ulic v Praze na 120 tisíc lidí, to tu nebylo už po několik let.

Možná, že se něco takového naposledy povedlo odborářům a širokým občanským koalicím, když protestovali proti Nečasově vládě škrtů. Možná, že tolik lidí tu měla platforma Děkujeme, odejděte z přelomu milénia, která bojovala za nezávislost České televize.

Jiří Pehe: K čemu je Milion chvilek pro demokracii

Demonstrace za demisi premiéra Andreje Babiše z ANO a ministryně spravedlnosti Marie Benešové za ANO se podle pořadatelů zúčastnilo na 120 tisíc lidí.

Kritici demonstrací organizovaných iniciativou Milion chvilek pro demokracii nabízejí celou škálu argumentů, proč demonstrace údajně nedávají smysl.

A teď tedy Milion chvilek pro demokracii, kterému se během několika měsíců podařilo stát důležitým hybatelem veřejného dění. Jenže velké úspěchy v podobě plných náměstí nemusí znamenat, že se věci hnou směrem, který si iniciativa představuje. Především proto, že premiér Andrej Babiš zatím nemá žádný důvod jejich požadavky naplňovat.

O tom, že by Andrej Babiš rezignoval, prý neuvažoval ani „pikosekundu“. Proč taky. I když se náměstí po celé republice plní, zůstává jeho pozice neohrožená. Do jisté míry za to může fakt, že požadavky protestních skupin jsou – jemně řečeno – poněkud vágní a útočí jen na personu Babiše, nikoliv na jeho praktickou politiku.

Babiš – člověk ze dvou světů

A v tom je právě zásadní rozdíl od dob, kdy se protestovalo proti Nečasově vládě. Ta totiž tvrdými reformami útočila na slabší a zranitelnější členy a členky společnosti, snažila se dokončit privatizační horečku a zbavit občany země i těch nejzákladnějších sociálních jistot, jako je veřejné školství nebo zdravotnictví. Jasný apel na konkrétní politická selhání, která lidé mají možnost pocítit na vlastní kůži a každý den ale Milionům chvilek schází. A Babiš to ví.

Ondřej Konrád: Milion chvilek a sto tisíc duší pro AB

Demonstrace za demisi ministryně spravedlnosti Marie Benešové a premiéra Andreje Babiše

„Nejsme slepí!“ − skandovali o úterním žhavém podvečeru účastnící protestní manifestace na popud režisérky Heleny Třeštíkové. K čemuž by se dalo dodat, že také nikoli hluší.

Pravidelná setkání v Praze i v regionech – která jsou důležitější, než ta pražská a je skvělé, že s nimi iniciativa pracuje - se často nesou v étosu „listopadu“. Neškodilo by, kdybychom si připomněli, že to byly i otázky zkvalitnění každodenního života, na co tehdy studenti a studentky apelovaly.

Ve slavném „Prohlášení dělníkům a rolníkům“ z 20. listopadu se mluví o celé škále sociálních otázek. „Myslíme na dělníky a dělnice pracující v hanebných podmínkách urážejících lidskou důstojnost.“ Ve výzvě jsou i řádky o špatném stavu školství, nedostupném bydlení, nekvalitním zdravotnictví, solidarizující pasáže se sociálně slabými i důchodci: „Myslíme na nezasloužená privilegia mocných.“

Tehdejší stávkující správně pochopili, že chtějí-li uspět, musí nejprve přesvědčit ty, kteří stojí v ústraní – poukazováním na to, že režim nefunguje v jejich zájmu – jak kdysi sliboval. A s Babišem to je podobně.

Jindřich Šídlo: Mádl, Zagorka a miliony od Babiše

Jindřich Šídlo

Miloši Jakešovi jsme se smáli často a rádi – všechny ty jeho historky o bojlerech a hodné holce Hance Zagorové, co bere každý rok 600 tisíc, byly úžasné. 

Babiš od začátku ztělesňuje střet zájmů v té nejkrystaličtější podobě. Velkokapitalista, oligarcha, který to podstatné začal už za komunismu a to důležité dokončil po něm. Reprezentuje náš novodobý vývoj lépe, než kdo jiný. Je symbolem, který svým voličům uděluje jistou míru rozhřešení (za to, co se dělo před listopadem 1989) i naděje (stačí makat a bude líp).

Podstata jeho řízení státu je manažerská, ale takovou jsme si ji přece v 90. letech vysnili. Individuální výšlap na vrchol ekonomického žebříčku a materiální bohatství se staly základní stavební hodnotou postkomunistického Česka, o tom, jak začneme podnikat a „dělat na sebe“ tu snily tisíce lidí. Většině z nich se to nepovedlo, to ale úspěchy Babiše nemusí nijak degradovat. Právě naopak.

Ale étos „kvalitního manažera“ se dá jednoduše napadnout. Vždyť víc jak polovina společnosti nemá navzdory ekonomickému růstu možnost kvalitně žít. Opakovaně to ukazují výzkumy o skryté chudobě. Naposledy s novými daty přišla třeba Platforma pro důstojnou mzdu, která operuje částkou přibližně 30 tisíc. Tolik je potřeba, aby mohl člověk sobě či své rodině zajistit plnohodnotný život.

Apolena Rychlíková

Je důležité pochopit, že podstatou úspěchu stávajících protestů měla být i schopnost přesvědčit depolitizované a demoralizované spoluobčany, že vysněná éra „po Babišovi“ nebude pro ohrožené vrstvy tím, co byla ta éra před ním. Problém ale je, že tím si dnes není skoro nikdo jistý.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.