Apolena Rychlíková: Bydlení není komodita, ale potřeba. Bez narovnání trhu se jeho dostupnost nezlepší
Českem obchází nové strašidlo: je jím zvažovaný návrh ČSSD, který chce umožnit obcím, aby od soukromých developerů mohly vykupovat až 25 procent bytů za nákladové ceny a dávat je do svého bytového fondu.
Na naše poměry slibný návrh narazil hned zpočátku na limity diskuze o bydlení: ty tvoří absence kritických hlasů ve veřejné debatě a oproti tomu neúměrný prostor, který média poskytují developerům. Je logické, že ti se proti návrhu ihned vzbouřili. Umenšování jejich absolutního vlivu na trh s bydlením v Česku zkrátka není v jejich zájmu.
Čtěte také
V zájmu stabilizovaní kritické situace s bydlením u nás ale naopak je. Odpovědnost za základní oblast našich životů je vložená výhradně do rukou trhu. Města i obce tahají za kratší provaz: nemají pozemky, byty, chybí státní politika. Tu dnes – až na výjimky – tvoří dávky na bydlení, které ze státní kasy doplácí předražené nájmy a nízké mzdy.
Na začátek několik faktů: na vlastní byt si Češi v rámci Evropy vydělávají skoro nejdéle. Je potřeba až čtrnácti čistých ročních příjmů, aby si mohli dovolit bydlet ve svém. Nájmy rostly v posledních letech dvakrát rychleji než mzdy. De facto neexistují nájemní smlouvy na déle než rok, všechny problémy se „řeší“ stěhováním.
Postav a vydělávej
Čtěte také
Sami soukromí developeři přiznávají nárůst marží z jednoho bytu z 10 procent na 20 a minimálně ve velkých městech se staví největší rychlostí za léta. Až 40 procent nových bytů se ale prodává rovnou jako byty investiční. Zbytek je daleko za hranicí dostupnosti – jedná se převážně o luxusní výstavbu. Segment krátkodobých pronájmů (Airbnb) je ovládán většími firmami, v jejichž portfoliu se nachází desítky bytů. Daň z nemovitosti je tu čtvrtá nejnižší v rámci zemí OECD.
Pokud se zaměříme na Prahu, je možné ve výčtu problémů pokračovat. Zatímco v roce 1991 disponovala Praha 194 tisíci obecními byty, dnes má kolem 30 tisíc bytů. Kdyby se k číslům z počátku 90. let chtěla přiblížit a rozhodla se ze svého rozpočtu (84 miliard ročně) stavět alespoň tisíc bytů ročně, stálo by to zhruba 5 miliard a narovnání by trvalo přes 160 let.
To by naše hlavní město muselo mít pozemky, ty nemá. Většinu jich zprivatizovalo, a to často pod cenou. Běžné také byly změny územního plánu, které developerům jedním hlasováním na radnici „upravily“ pozemek z nestavebního na stavební. Rozdíl v ceně, který tvořil i stovky milionů, město zpátky nechtělo. Také se developerům dovádí do stavebních míst veškerá infrastruktura, dopravní a energetická, a město za to nic zásadního nechce.
Čtěte také
Kdyby to však nedělalo, nikdo by v domech bez napojení na okolní svět nebydlel. Z toho všeho logicky plyne, že bez vyjednávání s developery o převodu majetku se nepohneme z místa, je to první nutný krok ke změně.
Podobný institut, jaký ČSSD navrhuje, už moderní města (Paříž, Mnichov, New York, Vídeň, Amsterdam) dávno využívají: chápou totiž, že bydlení nemá být luxus, ale základ pro život. Jen u nás se tuto ideologickou bariéru prolomit nedaří.
Přitom nastupující ekonomická recese má podle Platformy pro sociální bydlení ohrozit na bydlení další desetitisíce lidí: seniory, samoživitelky, sociálně slabší rodiny nebo lidi, pracující na OSVČ.
Krize však už dávno není jen o nich: je o střední třídě, o zhroucení zdravého sociálního mixu ve městech. To ale pro developery není téma, proč taky. Jejich jedinou motivací je zisk. A ten dostupné bydlení, školky, školy, parky nebo galerie prostě nepřináší.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
