Antisemitské variace. Příběh Mariky Arban rozené Reitmanové a její rodiny, 1. část
„Střílí se tu do synagog… Vloni na universitě na výročí Křišťálové noci napadli maskovaní lidé židovské studenty… Hlásit se otevřeně k židovství dnes není bezpečné,“ líčí situaci v Torontu Marika Arban, které jsou věnovány (tentokrát dvoudílné) Příběhy 20. století.
Podle organizace Bnai Brith se v Kanadě vloni událo 6800 protižidovských incidentů, v průměru téměř 19 každý den. Narůstající antisemitismus se zpravidla ospravedlňuje situací v Gaze a projevuje se obvyklým rasistickým přístupem: za způsob, jímž Izrael vede válku s Hamásem, je zodpovědný každý Žid, jednoduše proto, že je Žid.
Vrazi Židů bývají naopak oslavováni. Letos uplynuly tři roky od masakru ze 7. října 2023, který v Izraeli spáchali s neobyčejnou brutalitou Palestinci z Hamásu a dalších skupin. Na jedné z vysokých škol v Torontu si studenti výročí masakru připomněli mimo jiné tím, že jeden z řečníků citoval velitele Hamásu, přičemž dav jásal a projev vyvrcholil výkřiky „sláva mučedníkům“ a „globalizujme intifádu“.
Marika Arban (za svobodna Reitmanová) se s antisemitismem vyrovnává celý život. Do Kanady emigrovala z komunistického Československa za tzv. normalizace. Pochází ze Slovenska, kde se v březnu 1948 narodila přeživším holocaustu, znovu pronásledovaným v rámci komunistického honu na „sionisty“ na počátku 50. let.
„Byli jsme silně traumatizovaná rodina… Ale o traumatech se v době mého dětství mnoho nevědělo. Otec se držel názoru, že se o takových věcech, tedy o těžkých prožitcích, nemá příliš mluvit,“ vysvětluje.
A ve své vzpomínkové knize Útěk před totalitou (nakl. Brána, 2025) píše: „Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, proč byla moje matka Magda lhostejná k utrpení druhých, přehlížela potřeby svých nejbližších a nedokázala dát najevo něhu či lásku. Jediné emoce, které byla schopna projevit, byly slzy prolité u hollywoodských filmů.“
Židovští rodiče – a jejich ztráty
Maričina matka Magdalena a babička Charlotta Fenyvesovy žily před válkou v Nových Zámcích. Děd Armin zemřel ve 30. letech na zápal plic. V listopadu 1938 připadla část jižního Slovenska včetně Nových Zámků Maďarsku, kde na tom byli Židé zle, nicméně až do německé okupace v roce 1944 nebyli deportováni do nacistických vyhlazovacích táborů.
Magdalena a Charlotta Fenyvesovy tehdy musely do ghetta, odkud ve dnech 12.–15. června 1944 odjely dva transporty do Osvětimi. Podařilo se jim projít selekcí a přežít několik měsíců v Birkenau. Poté se dostaly na práci do říše, do jednoho z pobočných lágrů koncentračního tábora Buchenwald. V březnu 1945 se jim povedlo utéct z pochodu smrti.
Po obtížném návratu do Nových Zámků přišly ke dveřím svého bytu. Otevřel jim mladý muž, skrz dveře viděly své obrazy, křeslo, lustr. Když mladík zjistil, kdo jsou, dveře před nimi zabouchl. V příštích měsících a letech dvacetiletá Magdalena Fenyvesová zjišťovala, že během jednoho roku přišla o více než 30 příbuzných, že jí v Osvětimi zavraždili nejmilejší sestřenici Lucii, že válku nepřežil ani její přítel David, první vážná láska.
Čtěte také
V roce 1946 se Magdalena provdala za Imricha Reitmana, který za války uprchl ze Slovenska do Maďarska, žil pod smyšlenou identitou a pomáhal zajišťovat dalším židovským uprchlíkům falešné doklady.
„Jak jsem už říkala, otec o tom období odmítal mluvit. Ale jednou mi ve slabé chvíli vyprávěl, že byl tehdy zasnoubený s dívkou, která se jmenovala Ethel,“ vzpomíná Marika Arban.
„Ethelina rodina se skrývala na Slovensku a otec jim poslal po nějakém prostředníkovi vzkaz, aby přišli za ním do Budapešti, že to pro ně bude bezpečnější. Nebylo. Cestou je chytili a nikdo z nich nepřežil. Nevím, jestli se s tím někdy vyrovnal, muselo to pro něj být strašné.“
„Sionisté“ ve Zlatých Moravcích
Novomanželům Reitmanovým se po určitém úsilí podařilo získat část majetku po zavražděných příbuzných. Nebyli věřící, dva roky si užívali života, chodili do divadel, cestovali, nakupovali, pořídili si dům ve Zlatých Moravcích. Měsíc po komunistickém převratu se jim narodila dcera Marika (podle dokladů Mariana).
V roce 1951 utekl Imrichův bratr Ladislav s rodinou na Západ. Převážně v roce 1951 byli v Československu zatýkáni komunističtí činovníci, odsouzení v následujícím roce v nepokrytě antisemitském vykonstruovaném procesu s „vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“. Roku 1951 byl zatčen také Imrich Reitman.
Marika Arban píše: „Máma neměla téměř dva roky žádné zprávy o svém muži. Nevěděla, kde ho drží a zda je vůbec naživu… Každou sobotu za svítání mě máma vzbudila, popoháněla k snídani a pak pevně držela za ruku, abych s ní nastoupila do jednoho z meziměstských autobusů. Náš každotýdenní cíl cesty vedl od jedné věznice k druhé.“
Ve věznicích Magdalena uplácela dozorce jídlem, snažila se manžela najít: „Mým úkolem bylo utíkat od matky, sebrat ze země kámen, slámu, rozbitý kus skla nebo cokoli jiného, držet to v ruce, a když matka zavolala mé jméno, běžet zpátky a křičet z plných plic: ‚Apo [tak se říkalo otci], podívej, co mám!‘ Připadalo mi to hloupé, nicméně o dva roky později na nás přes mříže ve třetím patře věznice zamávala ruka… Konečně jsme apa našli.“
Předtím zažila malá Marika estébáckou domovní prohlídku, kterou přečkala v péči babičky Charlotty. Do jejich rodiny nasadila StB agenta. Reitmanovým byla odebrána část domu. Matka byla dvakrát zatčena a několik dní vyslýchána. Dlouho nikdo nevěděl, proč je Imrich Reitman vězněn a z čeho je obviněn. Po Stalinově smrti byl souzen pro údajnou hospodářskou kriminalitu, které se měl dopustit jako zaměstnanec družstva – a zproštěn obvinění.
Zatčený „špinavý Žid“
O mnoho let později našla Marika Arban v jeho pozůstalosti několik stránek strojopisu, na nichž popsal, co se s ním v letech 1951-1953 dělo. V knize píše: „Od pěti hodin ráno do deseti večer nesměl ani na okamžik sedět nebo se opírat o zeď. Každých 40 minut ho probouzeli, nutili ho běhat dokola, svlékat se do půli těla a mýt v ledové vodě… Kbelík v cele mu byl odepřen a byl ponižován a zesměšňován za své pošpiněné kalhoty. Trýznitelé stáli kolem něj v kruhu a uráželi ho nadávkami jako ‚špinavý Žid‘, ‚zrádce‘, ‚židovská svině‘…“
Ze zmíněného strojopisu i dalších indicií (archivní dokumenty se dochovaly jen ojediněle) vyplývá, že StB zřejmě zatkla Imricha Reitmana ve volné souvislosti s případem Rudolfa Slánského, resp. v rámci tehdejšího pronásledování „sionistů“ (tj. všech Židů, protože podobně jako pro dnešní antisemity byl i pro ty komunistické každý Žid „sionistou“ a účastníkem „židovského spiknutí“).
Imrich Reitman byl zřejmě zatčen a vyslýchán v souvislosti se slovenským vykonstruovaným procesem se skupinou Oskar Valášek a spol., který se konal v prosinci 1953 a jako obžalovaní v něm figurovali příslušníci StB a oddaní komunisté.
Historik Michal Škerle píše: „Všichni odsouzení byli židovského původu... V procesu… byl antisemitismus ústředním tématem a často zde byl zmiňován fakt, že obžalovaní měli v úmyslu páchat teroristické akce ovlivněné sionistickou (židovskou) snahou na Blízkém východě.“
Když se ukázalo, že Reitman není pro potřeby zmíněného procesu využitelný, StB proti němu použila pouze vykonstruované obvinění z hospodářské kriminality, aby tak odůvodnila několikaletou vazbu.
Marika Arban píše, že rodiče již druhé pronásledování poznamenalo – a složitý byl i její vztah k nim: „Když mi bylo pět let, můj otec se vrátil z vězení. Na muže, který se vrátil, jsem si nepamatovala a žárlila jsem na pozornost, které se mu dostávalo. Byl pro mě cizí. Nervózně reagoval na každý zvuk v domě a trnul při každém zazvonění. Občas mě objímal tak, až mi to bylo nepříjemné, jindy zase celé hodiny seděl mlčky o samotě. Měl svěšená ramena a odmítal se napít ze sklenice, kterou předtím použil někdo jiný.“
Komunistický antisemitismus se na Slovensku mísil s antisemitismem „lidovým“. V roce 1956 chytili osmiletou Mariku stejně staří chlapci, podle jejích vzpomínek ji svázali a při jakési nápodobě ukřižování jí propíchli kůži na dlani inkoustovou tužkou. Tehdy se prý Reitmanovi rozhodli, že se ze Slovenska odstěhují.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století. Příští část pořadu bude věnována emigraci Reitmanových do Kanady, která v případě Mariky Arban proběhla nadvakrát.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
