Ani v Polsku se 20 let po vzniku Solidarity nedaří vyšetřit zločiny komunismu

23. listopad 2000

V pondělí uplynulo dvacet let od historického momentu vyhlášení okupační stávky v gdaňských loděnicích. 14. srpen roku 1980 je dodnes považován za počátek zrodu neobvyklé aliance polských odborářů a disidentů, která se během následujícího roku rozrostla na deset milionů členů a začala ohrožovat komunistický monopol moci. Organizace dostala název Solidarita.

Počátky vzniku stávkového hnutí na polském pobřeží v létě roku 1980, které se záhy rozrostlo po celém Polsku, jsou dnes poměrně dobře zmapovány. I mimo Polsko se stále dobře ví, že právě tehdy stanul v čele stávkujících mladý elektrikář z Leninovy loděnice jménem Lech Walesa. Už méně se ví, že nově vzniklá odborová organizace Solidarita během následujícího roku vzrostla na deset milionů členů a že poprvé po mnoha letech vypukla v moskevském Kremlu panika z hrozící ztráty monopolu moci v tehdejším komunistickém impériu.

Solidarita si přes počáteční útoky stranických vůdců a oficiálních médií na režimu nakonec už po dvou týdnech vynutila podepsání jedenadvacetibodové dohody, zahrnující právo na stávku, svobodu tisku, propuštění politických vězňů a znovupřijetí propuštěných z práce a znamenala počátek rok a půl trvajícího období svobody nevídané předtím v sovětském impériu od pražského jara roku 1968.

Čas hroucení komunismu však tehdy ještě nenazrál a bylo tedy nutné zasáhnout, než se řád věcí komunistům a Moskvě zcela vymkne z rukou. Poláci se ostatně dodnes dohadují zda generál Jaruzelski vyhlásil 13. prosince následujícího roku výjimečný stav z příkazu Moskvy či bez něj a on sám se stále hájí tím, že musel zasáhnout, neboť by prý se jinak opakovala invaze podobná té v Československu v srpnu roku 1968.

Tedy prý s tím rozdílem, že Poláci by se tehdy sovětské armádě bezpochyby postavili na odpor se zbraní v ruce a to včetně většiny jednotek národně smýšlejících polských ozbrojených sil a vypukla by bratrovražedná válka.

Jaruzelski ovšem nedokládá svá tvrzení konkrétními argumenty a některé archívní dokumenty naznačují, že se kremelské politbyro, vedené ještě už zcela senilním Brežněvem, bálo vpád do Polska nařídit právě proto, že si bylo vědomo zmíněné jistoty ozbrojeného odporu. Pak ovšem Jaruzelski nemluví pravdu a jen další odtajnění archívů věci vyjasní.

To však nic nemění na skutečnosti, že Solidarita byla v prosinci 1981 poražena za použití síly, nasazením ozbrojené moci proti vlastním lidem. Vůdci Solidarity a nejznámější disidenti byli během několika hodin pozatýkáni a internováni a odpor dělníků byl zlomen násilím. Nejznámějším příkladem je zastřelení devíti horníků na dole Wujek v Katowicích. Komunisté v Polsku tehdy na čas mohli doufat, že mají vyhráno. Dodejme, že za pomoci zbraní, které předtím se stejnou smrtící silou použili proti dělníkům v roce 1956 v Poznani, v roce 1970 na baltském pobřeží a opět v roce 1976 ve Varšavě a v Radomi.

Solidarita odešla do ilegality a jen na zdech se začaly objevovat ony z dějin známé kotvy, zkratka to výzvy Polsko bojující.

Zbytek už je v čerstvější paměti. Po devíti letech, v roce 1989, se Solidarita opět vynořila se stejnou silou a opět pod vedením Lecha Walesy a vynutila si na zbankrotovaném komunistickém režimu dohody o pokojném vzdáni se moci jednáními u kulatého stolu.

Po pár měsících a v jen částečně svobodných volbách Solidarita zvítězila a prezidentem byl zvolen onen bývalý elektrikář z gdaňské loděnice, Lech Walesa.

Dnes je situace opět jiná a drtivá většina Poláků se domnívá, že Walesa byl dobrým prezidentem pro ono počáteční období, avšak, že mu prezidentství osobně neprospělo a že tedy jeho nynější kandidatura v prezidentských volbách není na místě. Je už prostě “zasloužilým mužem dějin“, který se údajně do nynější doby jiných cílů a úkolů jaksi nehodí a kandidaturou, která může být chápána různě, si prostě škodí. Ano Polsko dnes zažívá hospodářskou konjunkturu, která však vyžadovala značné utažení opasků a ze které stále nemají všichni stejný užitek a tak postkomunistická opozice sbírá body a zjevně vyhraje příští volby.

Populisticky totiž slibuje zpomalení reforem, i když – jako jinde v našem prostoru – bude muset pokračovat v politice předchozích vlád. Výmluvným svědectvím protikladů doby je například i nejnovější odvolání ministra privatizace Waszacze premiérem Buzkem, který vede nyní menšinovou vládu Volební akce Solidarita, tedy značně bezbřehého hnutí skupin obou částí politického spektra, které je dědicem Solidarity Walesovy.

Xenofóbní skupiny uvnitř hnutí, které hlásají tzv “Polskou cestu“ privatizace -- se kterou mají už ostatní země regionu, včetně České republiky, více než smutné zkušenosti -- Waszaczovi vytýkají, že prý privatizoval “příliš“ do zahraničních rukou.

Uvidíme zda to jeho nástupce a pak i příští vláda dokážou dělat jinak, když v zemi, jako jinde v okolí není prostě stále dost likvidního investičního kapitálu.

Pro mnohé polské občany je ovšem značně znepokojivější prostá skutečnost, že ani po dvaceti letech není vyhlášení výjimečného stavu uspokojivě vyšetřeno a že ani viníci ostatních masakrů nebyli nalezeni.

Ano, právě před dvaceti lety se v Gdaňsku vynořila Solidarita, které bez nadsázky vděčíme za zhroucení komunismu. Udělat za oněmi událostmi spravedlivou tečku se však jaksi nedaří.

Že by byla nová demokracie stále příliš slabá?

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.