Analytik: Nový migrační pakt napíná meze mezinárodního práva. Je velká otázka, jestli bude fungovat
Za deset dnů by v Evropské unii měl začít platit migrační a azylový pakt. Na doplňcích se ale pracuje do poslední chvíle. V pondělí zástupci Evropského parlamentu, členských států a Evropské komise jednali o zřejmě posledních úpravách návratového nařízení. Jak složité bylo vyjednat nová pravidla? „Cesta ke kompromisu byla velice trnitá, trvala od roku 2015,“ připomíná v Ranním Plusu Viktor Daněk, analytik Českého rozhlasu zaměřený na Evropskou unii a rekapituluje vyjednávání.
Nový migrační pakt dostal konkrétnější podobu v době českého předsednictví. Tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) o něm mluvil jako o skvělém kompromisu. Co byly hlavní dojednané změny oproti předchozím návrhům, které neuspěly?
Tehdy, v době českého předsednictví, ještě bylo ke kompromisu daleko, ale skutečně už se hrubé obrysy začaly rodit a Česko se velice autenticky otisklo do toho, jak nakonec ten finální kompromis vypadal. Myslím, že proto tehdy Vít Rakušan mluvil poměrně optimisticky.
Čtěte také
Také je potřeba říct, že cesta ke kompromisu byla velice trnitá, protože trvala v podstatě od roku 2015. Nejprve bylo potřeba počkat na to, až bude v zásadě konsenzus mezi členskými státy, že jakákoliv cesta k reformě migrační a azylové politiky nepovede skrz povinné kvóty. A skutečně touto cestou nevede.
Ale i tak od návrhu Evropské komise, kde už povinné kvóty nebyly, k finálnímu kompromisu vedlo ještě mnoho let a mnoho velice složitých vyjednávání. To, že se kompromis nakonec povedl, je téměř malý zázrak.
Cesta ke kompromisu
Co ten kompromis obsahoval, když to nebyly kvóty?
Ta legislativa je vlastně deset legislativ, tisíc stránek textu. Já se obávám, že v českém veřejném prostoru se to smrsklo jen na otázku povinné solidarity, což je takový dílčí dílek do skládačky, bez kterého by ta dohoda ale nebyla možná.
Čtěte také
To hlavní, co kompromis obsahuje, je množství opatření na zpřísnění ochrany vnějších hranic. Tedy přesně to, po čem Česko po léta volalo za jakékoliv vlády. A dostalo to.
Ale aby byl kompromis politicky přijatelný pro státy, které teď budou mít mnohem více povinností na svých bedrech – typicky státy jako Itálie, Řecko a další na vnějších hranicích – tak výměnou za to chtěly mít jistotu, že se budou i ostatní státy nějak podílet na řešení.
Že i ostatní státy, které využívají výhody schengenského prostoru, ponesou nějaké náklady. A pokud to nebude formou relokace žadatelů o azyl, která je odteď dobrovolná, tak že se budou podílet alespoň finančně. Proto je tam povinná solidarita.
Čtěte také
Kompromis ale obsahuje i množství dalších opatření. A to přes digitalizaci databází, tedy nová povinná screeningová procedura s využitím biometrických údajů.
Za mě je to především nová hraniční procedura. Příchozím – pokud přicházejí ze země, kde mají nízkou šanci na azyl získat – vůbec nebude umožněno o azyl požádat, aby tím pádem nezatěžovali ten systém. Rovnou budou zařazeni k návratu.
Když se teď podíváme na strukturu příchozích, tak se dokonce dá říct, že to bude většina příchozích, kterým vůbec nebude umožněno azyl podat. Myslím, že to je dost revoluční novinka.
„Nedostatek politické odvahy“
Zajímavou českou stopou je, že Česko žádalo také, aby byla přísnější migrační politika Evropské unie. Jak už jsme zmínili, Vít Rakušan mluvil o dojednaných věcech jako o skvělém kompromisu. Nicméně když se o rok později hlasovalo o konečné podobě migračního paktu, tak pro něj Česko ruku nezvedlo. A to přesto, že šlo o stejnou vládu Petra Fialy (ODS). Proč?
Vláda to vysvětlovala tím, že by si přála, aby ten kompromis šel v některých směrech ještě dál. Když jsem tehdy pátral, co konkrétně tím mají na mysli, tak to byly opravdu drobné, dílčí detaily, třeba o několik dní více na povinnou screeningovou proceduru a podobně.
Čtěte také
Z mého pohledu to byl spíš nedostatek politické odvahy. Nebo možná realismus toho, jak vypadá veřejná debata v Česku. Protože v Česku se kompromisy na evropské úrovni berou jako prohra a myslím, že v oblasti migrace to platí trojnásob.
Ten kompromis jde velice na ruku Česku. Myslím, že si těžko Česko mohlo přát ještě více. Přesto politici napříč vládou i opozicí pokračovali dál v kritice. Asi v očekávání, že něco takového od nich voliči v zásadě očekávají, tedy aby byli kritičtí vůči čemukoliv, co v oblasti migrace přijde z Bruselu.
Lidskoprávní žaloby
Které země vedle Česka trvaly na dalším zpřísnění třeba právě toho návratového řízení?
Bylo jich opravdu mnoho. Tady je potřeba si uvědomit, že se úplně obrátila atmosféra ve většině členských zemí.
Čtěte také
Česko má teď spojence nejenom uvnitř Visegrádské čtyřky, ale hodně také na Západě. Jsou to státy jako Rakousko, Dánsko, Nizozemsko a koneckonců třeba i Německo, které na počátku patřilo k těm nejvstřícnějším státům a teď naopak patří mezi státy, které prosazují co nejpřísnější návratovou politiku.
Je potřeba dodat, že v té přísnosti si teď Evropská unie v mnoha směrech možná nezadá třeba s administrativou Donalda Trumpa. Myslím, že se dá očekávat vlna žalob od lidskoprávních organizací nebo organizací na pomoc uprchlíkům právě proto, že Evropská unie teď napíná meze mezinárodního práva.
A možná jde v některých směrech i dál, protože se úplně stírá například individuální přístup k žadatelům o azyl. Další možností možná bude, že se rozšiřuje detenční právo a do detence budou uzavírány i děti a mladiství. Myslím, že to je úplně mimo evropské standardy.
Čtěte také
Migrační pakt by měl začít platit už za deset dnů, tedy 12. června. Jak se na to jednotlivé země i Evropská unie jako celek připravuje?
Připravuje se velmi dlouho. Měli jsme dlouhé přechodné období právě proto, aby státy, kterých se to dotkne nejvíce – a Česká republika mezi nimi není, jsou to právě státy na vnějších hranicích – nainvestovaly do nových kapacit. Protože mají opravdu mnoho povinností, budou na ně teď dopadat mnohem přísnější lhůty.
Bude zcela jasně vždy určeno u každého jednotlivého žadatele o azyl, kdo je za něj zodpovědný, a nebude se to jen tak měnit, respektive existuje tam procedura, ale má to jasná pravidla.
Takže státy se připravovaly dlouho, Evropská komise vyhodnocovala průběžně, jak se jim to daří, a zdá se, že jsou teď více či méně připravené na to, že ten systém začne účinkovat.
Jestli ale bude fungovat, to je zatím velká otázka. I nadále bude systém postavený na důvěře.
I tak je to velká novinka, v mnoha směrech revoluční. Nemáme srovnání. Těžko říct, jestli něco takového skutečně bude fungovat tak, jak si autoři představovali.
Ale pokud ano, pak by se mělo podařit, co bylo tím zásadním cílem na začátku – tedy odstranit mnohé z vad systému, které zneužívali jak pašeráci migrantů, tak někdy i samotní žadatelé o azyl.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
