Amnestie změnila věznice, mezi vězenkyněmi vzrostlo násilí i nepravá homosexualita

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Prezident Antonín Novotný v roce 1960

Na jaře 1960 byla vyhlášena amnestie, která se poprvé ve velkém týkala politických vězňů. Propuštěny jich byly tisíce.

Mezi jinými i budoucí prezident Československé socialistické republiky, Gustáv Husák. Propouštění ale přineslo změny, na které nebyl připraven ani vězeňský personál. Z 8. na 9. května roku 1960 proběhla v Československu velká prezidentská amnestie.

Z moci prezidenta republiky Antonína Novotného byly tehdy propuštěny tisíce vězňů, a to včetně těch politických, kterým ještě před několika lety hrozily i tresty nejvyšší, nebo doživotní žalář. Během prvních 20 let komunistického režimu v Československu proběhlo celkem sedm amnestií, přičemž na politické vězně se poprvé vztahovala amnestie v roce 1955 (v rámci té byly doživotní tresty zmírněny na 20-25 let odnětí svobody).

Největší promíjení trestů ale přišlo v roce 1960, kdy byly propuštěny až dvě třetiny politických vězňů. Mezi omilostněnými byl třeba i normalizační prezident Gustáv Husák, který se bezprostředně po propuštění začal zasazovat o svou rehabilitaci. A to nejen coby občan, ale i komunista. Stranickou legitimaci se mu podařilo získat zpět v roce 1963.

Násilí i nepravá homosexualita

Důsledkem rozsáhlého propouštění bylo výrazné vylidnění věznic, připomíná historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Michal Louč. To samozřejmě znamenalo i změnu poměrů mezi vězni, která se ještě zřetelněji projevila v ženských nápravných zařízeních.

Vězeňské prostředí se stalo ještě nehostinnější zejména pro politické vězenkyně. Ty totiž zůstaly mezi nejhoršími kriminálnicemi – vražedkyněmi, násilnicemi a recidivistkami. Dagmar Šimková, která ve vězení zůstala i po Novotného amnestii, vzpomíná ve své knize „Byly jsme tam taky“ na šikanu, s níž se tzv. politické musely potýkat. A nejen ony – na nárůst násilí a nepravé homosexuality nebyl připraven ani vězeňský personál.

Historička z Ústavu pro studium totalitních režimů Klára Pinerová vzpomíná svědectví Jindřišky Havrlantové. Ta prý mluvila o bezradnosti dozorců, kteří se ze strachu odmítali do šarvátek zapojovat.

Složité návraty

Ani propuštění vězni ale neprožívali lehké období. Návrat do běžného života byl totiž spojen s problematickým hledáním zaměstnání nebo navazování kontaktů – to bylo složité jak v rovině partnerských vztahů, tak v rámci rodin. Amnestovaní vězni ale byli zaskočeni také obyčejnými drobnostmi, jako byla nová měna, móda nebo hustý provoz.

Spustit audio
autor: Zuzana Marková

Odebírat podcast

Související