Nad rozehraným gambitem amerického prezidenta Donalda Trumpa, který maximalizuje tlak na Čínu, Írán a Severní Koreu, se zamýšlí komentátor amerického listu Wall Street Journal William Galston.
Příštích šest týdnů bude podle něj určujících pro americkou zahraniční politiku na několik let dopředu. Toto období bude také testem účinnosti přístupu šéfa americké administrativy k mezinárodním vztahům a zahraničněpolitickému vyjednávání.
Základní rysy Trumpovy strategie jsou přitom poměrně jasné. Přístup spočívá v uplatňování teorie her s nulovým součtem, na jejichž konci je výsledkem úplná výhra jedné strany a naprostá prohra opačného tábora. Aby se Donald Trump ocitl na vítězné straně, pokouší se vytěžit naprosté maximum z pěstování pocitu nejistoty a používání nejrůznějších pák vůči protivníkům.
Rozličné pohrůžky plní dvojí funkci. Zaprvé připomínají protějškům, co by mohly ve vzájemné interakci ztratit. A zadruhé je nutí přemýšlet o tom, jak daleko je americký prezident ochotný zajít. Případné negativní dopady totiž mohou mít neblahé dopady také na něj a na zemi, kterou reprezentuje.
Po teoretickém úvodu se už Galston věnuje samotnému vyjednávání Spojených států s Čínou o vzájemné obchodní výměně. Z dosavadního průběhu komunikace mezi Washingtonem a Pekingem je totiž možné vyčíst předběžný výsledek přístupu prezidenta Trumpa.
Jednou ze základních vlastností populistických politiků je, že dokáží velmi dobře pojmenovat problém, ba se i dotknout jeho samotné podstaty. Ovšem s nalezením odpovídajícího řešení, které by promyšlenými kroky směřovalo k vyřešení dané záležitosti, s tím už mají problém.
Když Říše středu nijak vstřícně nereagovala na počáteční požadavky a výhrůžky, uvalila na ni americká administrativa celní tarify. Nešlo ani tak o nástroj dlouhodobé, stálé, promyšlené a cílené politiky, ale spíše o způsob, jak Peking donutit usednout k jednacímu stolu ve vstřícnější náladě.
Cesta ministra financí Stevena Mnuchina by měla brzy ukázat, jestli se čínská vláda rozhodla vyřešit nadbytečnou produkci v některých oblastech svého průmyslu, například oceli a hliníku. A také to, jestli Peking vyslyší americké stížnosti nejen ohledně povinného sdílení technologických postupů zahraničních společností, které chtějí podnikat v Číně, ale rovněž i kritiku v otázce údajných krádeží intelektuálního vlastnictví.
Pokud se tak nestane, Donald Trump buď bude muset slevit ze svých cílů a požadavků nebo ještě více konflikt vyhrotit. Tím by ale riskoval plnohodnotnou obchodní válku.
Pokud konečným výsledkem bude zavedení nejrůznějších celních překážek vzájemného obchodu, prokáže se chyba ve vyjednávacím schématu amerického prezidenta, soudí komentátor Galston. Prezidentova strategie ve stylu „vítěz bere vše“ se v takovém případě ukáže jako přístup, na jehož základě nakonec prohráli všichni.
Číňané už navíc vrátili úder a zacílili na dva sektory hospodářství Spojených států. Zaprvé na zemědělství, jedno z nejúspěšnějších odvětví amerického vývozu. A zadruhé na průmysl. Nejde o velké překvapení, protože právě voliči z těchto hospodářských sektorů většinově podpořili Donalda Trumpa v prezidentských volbách roku 2016.
Čínský nedemokratický systém možná také prokáže, že zvládne lépe snášet krátkodobé nesnáze v zájmu dlouhodobých zisků než ten americký a demokratický, podotýká Wall Street Journal.
Druhý velký test zahraniční politiky stávající americké administrativy se odehraje do 12. května. Za týden v sobotu totiž končí lhůta, kterou si šéf Bílého domu stanovil pro rozhodnutí, jestli potvrdí pokračování jaderné dohody s Íránem.
Při rekonstrukci šíitské svatyně nedaleko bývalé hrobky Rezy Šáha Pahlavího v Teheránu dělníci objevili mumifikované tělo. Spekuluje se o tom, že by se mohlo jednat o ztracené pozůstatky íránského monarchy, který zemřel v roce 1944.
V tomto ohledu Donald Trump učinil mnohé, aby přesvědčil evropské signatáře, že je současné ujednání špatné, musí se zrušit a nahradit dohodou novou. Francouzsko-německá pozice ale pevně stojí na přesvědčení, že současná smlouva s Íránem by se rušit neměla.
Jen z některých stran pak zaznívají názory, že by se pakt mohl doplnit dalšími navazujícími úmluvami, které by pokryly další aspekty íránského chování. Tedy zejména program vývoje raketových nosičů, ale také mocenský postup Teheránu, který destabilizuje celou oblast Blízkého východu.
Galston upozorňuje, že pokud bude americký prezident i nadále trvat na svém postoji a od jaderné dohody s Íránem tedy skutečně odstoupí, vrazí tím klín mezi Spojené státy a jejich nejbližší spojence – Evropany.
Jednalo by se o nejzávažnější rozkol mezi aliančními partnery na obou stranách Atlantiku minimálně od nástupu Donalda Trumpa k moci. Rozepři podobné síly bychom ale mohli nalézt zřejmě až u rozhodnutí bývalého amerického prezidenta George W. Bushe napadnout Irák v roce 2003.
Jak píše americký komentátor, někteří jeho kolegové novináři zastávají názor, že by se Evropané nakonec museli rozhodnutí prezidenta Tumpa přizpůsobit. Taková teze říká, že pokud USA dohodu vypoví a Írán znovu podrobí sankčnímu režimu, nebude mít starý kontinent jinou možnost než Washington podpořit. Alternativou by totiž bylo přestat obchodovat se Spojenými státy.
Sám William Galston ale s takovým uvažováním nesouhlasí. Není podle něj jisté, že by se Spojené státy dokázaly k Evropanům zachovat tak tvrdě, jak by předpokládal a vyžadoval zákonný postup vůči těm, kteří nerespektují nastolené americké sankce.
A i kdyby k tomu došlo, bezpochyby by takové chování Evropanům dalo dobrý důvod, aby dříve nebo později vše Washingtonu vrátili i s úroky. A to je případ, kdy by se přístup amerického prezidenta k mezinárodním jednáním znovu ukázal jako strategie, v jejímž důsledku prohrávají všichni.
Třetí velká zkouška, která na Donalda Trumpa čeká v zahraniční politice, je poté tou nejriskantnější. Není jí nic jiného, než blížící se vrcholná schůzka šéfa Bílého domu se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem.
Severokorejský diktátor Kim Čong-un učinil od začátku letošního roku výrazné diplomatické pokroky. O víkendu ještě přidal: Severní Korea v květnu definitivně uzavře areál pro testování jaderných zbraní ve vesnici Pchunggje, oznámil v neděli mluvčí jihokorejského prezidenta Mun Če-ina.
Jak se Trump chlubil na nedávném setkání s voliči v Michiganu, jeho dosavadní politika je prý tak dobrá, že přinutila severokorejského diktátora setkat se s americkým prezidentem tváří v tvář. Kim Čong-un ale na věc může mít jiný názor. Může si třeba myslet, že po dosažení schopnosti napadnout USA jadernými zbraněmi může nyní žádat dosud nemyslitelné.
Do takové kategorie spadá formální ukončení korejské války, diplomatické uznání dosud izolovaného režimu či případné faktické přijetí Severní Koreje do rodiny států disponujících vojenskou jadernou technologií. Kim Čong-un může také věřit, že oficiální ukončení války otevře dveře zahraničním investicím, které jeho země zoufale potřebuje.
Donald Trump se nyní domnívá, že prostřednictvím hrozeb zvýšil svůj vliv na Severní Koreu. Ve stejnou chvíli si ale Kim Čong-un naopak myslí, že to byly jeho zbraně, kterými zvýšil svůj vliv na Spojené státy. Taková přesvědčení však mohou obě strany motivovat k jednání, ve kterém budou požadovat to, co protějšek nemůže přijmout.
Každý Američan tak podle komentátora Galstona musí doufat, že když se prezident Trump setká s lídrem Severní Koreje, oba muži budou moci dosáhnout takové shody, aby summit mohli prohlásit za svůj úspěch. Ale takový výsledek vůbec není jistý.
Narychlo zorganizované mezinárodní schůzky jsou vysoce rizikové záležitosti. „Nicméně konkrétně tato za riziko stát může. Ale pokud se summit nepodaří, Spojené státy a Severní Korea by se mohly přiblížit blíže k válečnému střetnutí, než kdykoliv jindy za posledních 65 let. A co bude dělat vláda prezidenta Trumpa pak?“ ptá se William Galston v deníku Wall Street Journal.
Trump se v pátek v Bílém domě setkal s německou kancléřkou Merkelovou. Stejně jako s Macronem také s kancléřkou mluvil prezident Spojených států o jaderné dohodě s Íránem, kterou chce vypovědět.
Americký prezident napsal na twitteru, že by se schůzka mezi ním a Kim Čong-unem mohla odehrát ve vesnici Pchanmundžom v korejském demilitarizovaném pásmu.
