Americká zahraniční politika - žádná změna na obzoru?

23. červenec 2004

Žijeme ve světě, který má jednu supervelmoc. Otázka ale je, zda má tato supervelmoc jednu zahraniční politiku. Jinými slovy, znamenají tamní republikáni a demokraté dva zásadně odlišné pohledy na svět a přístupy k řešení jeho problémů? Na první pohled se zdá, že ano. Opoziční demokraté přece nešetří slovy kritiky na adresu současné administrativy a jeden z neúspěšných kandidátů v prezidentských primárkách, demokrat Dick Gephardt dokonce prohlásil, že George Bush je ostudou pro Spojené státy.

Při bližším pohledu se ale rozdíl mezi demokraty a republikány pozoruhodně stírá. Experti tvrdí, že kdyby se budoucím prezidentem stal demokrat John Kerry, změny se budou týkat pouze stylu, nikoliv základních kamenů americké zahraniční politiky. Strobe Talbot, náměstek bývalé šéfky diplomacie Madeleine Albrightové, například tvrdí, že demokraté rozhodně sdílejí obavy republikánů z terorismu, jakož i ze zbraní hromadného ničení v rukou nebezpečných režimů. Pravděpodobně i oni by prý identifikovali Irák jako jeden z hlavních problémů a dříve nebo později by (podobně jako republikáni) přistoupili k použití síly.

Rozdíly by se nicméně týkaly přípravy ozbrojené akce a možná i jejího průběhu. Zahrnovaly by podstatně více konzultací s evropskými spojenci a na půdě OSN. Je možné, že i tak by šel nakonec Washington do Iráku pouze s Brity a symbolickou podporou hrstky dalších spojenců, pocity v Německu či Francii by však byly o něco pozitivnější.

I tak by ale bylo naivní myslet si, že změnou administrativy nabere zahraniční politika Washingtonu zásadně jiný směr. Americká ekonomika je globalizovaná a američtí vojáci udržují stabilitu v neuvěřitelných 130-ti zemích světa. To znamená, že rovnice, jež musí Bílý dům řešit, neposkytují mnoho možností.

Možná by případná Kerryho administrativa by zredukovala (Evropany tolik kritizovaný) jednostranný postup jenom na oblast bezpečnostních zájmů Spojených států a všude jinde by jednala v harmonii s dalšími světovými hráči. Jinými slovy, nic podstatného by se nezměnilo. Na okraj ale dodejme, že otázka stylu zase není tak úplně zanedbatelná. Hlavně Evropané mají totiž pocit, že totéž jídlo, servírované na zlatém talíři, chutná docela jinak, než když ho dostanete v hliníkovém ešusu.

Za pozornost stojí i to, že ani styl samotné republikánské administrativy není konstantní. Pod tíhou nepříjemností v Iráku se pomalu mění. Prezident Bush v poslední době několikrát poznamenal, že propasti minulosti byly přemostěny a signalizoval tak ochotu brát Paříž, Berlín, Moskvu či světovou organizaci podstatně vážněji než v minulosti. Ovšem nyní si pro změnu druhá strana drží distanc, protože se jí nechce vynulovat skóre ve chvíli, kdy konečně došlo na její slova.

Bezpečnostní poradkyně prezidenta Bushe Condoleezza Riceová dnes žádá evropské politiky o větší angažovanost v Iráku, ona sama přitom před nástupem do Bílého domu tvrdila, že "mezinárodní společenství" je iluzorní termín - nic takového prý ve skutečnosti není, jsou pouze zájmy jednotlivých států. Připomínala tím někdejší britskou premiérku Margaret Tatcherovou, která kdysi prohlašovala, že společnost neexistuje, existují pouze občané.

Cosi pravdy na tom je, hlavně pokud si všímáme neduhů takzvaného "mezinárodního společenství", reprezentovaného Organizací spojených národů a její Radou bezpečnosti. Zkušenost z Iráku ale ukazuje na cosi jiného: pro Spojené státy není problém svrhnout vlastními silami režim zlého diktátora, k tomu skutečně Evropany nepotřebují. Na mezinárodní scéně je ale přece jenom rozdíl, jestli vás spojenci podporují nebo kritizují. A tuhle zkušenost administrativa prezidenta Bushe dnes už má.

Je tedy možné, že pokud by George Bush junior opět zvítězil a stal se prezidentem na další čtyři roky, jeho zahraniční politika bude mít oproti minulosti trochu jiný odstín. Už to nebude guvernér z Texasu, kde se s humorem říká, že "zahraniční politika" znamená "Mexiko". Mimochodem, i v době nástupu minulého prezidenta Billa Clintona se jeho kritici děsili, že prý zahraniční politiku Spojených států nahradí zahraniční politika Arkansasu. Nakonec to byl Clinton, kdo neváhal jít do Bosny nebo Kosova.

Od prezidenta Reagana připomínají američtí demokraté a republikáni dva poutníky, kteří dorazí vždy ke stejnému cíli, ačkoliv různými cestami. Dobrou zprávou je to, že nehrozí nebezpečí izolacionaismu. I dnešní neokonzervativci totiž tvrdí, že nepřátelé demokracie musí být konfrontováni co nejdříve, a hlavně: co nejdále od Ameriky. A sSoučasně věří, že demokracie potřebuje ve světě přístup aktivní, nikoliv pasivní. Na druhé straně určité nebezpečí představuje jejich zaměřenost na jediný cíl a ignorování celé řady jiných vážných otázek. Na to ale říkal Bush ještě jako guvernér: "pokud je prioritou všechno, potom není prioritou nic".

Zdá se tedy, že americká zahraniční politika se pohybuje v poměrně přesně stanovených mantinelech. V následujících letech bude zaměřena zcela určitě na boj proti islámskému terorismu, ať už ho povede Bush nebo Kerry. Evropa bude tím pádem na vedlejší koleji.

autor: Daniel Raus
Spustit audio