Americká zahraniční politika stojí díky Trumpovi na rozhraní epoch

Zásadní a grandiózní strategie, která se zformovala v letech 1947 a 1948, je pryč. Zbyl instituční relikt, který podléhá a podlehne erozi. Podle American Interestu je přitom paradoxem, že oslabení NATO má co dělat s jeho početním rozšířením a tím i se sporem o navýšení výdajů na společnou obranu. 

Laxní Evropané

Jak kdysi řekl moudře filosof Nietszche, lidstvo se nedokáže obejít bez ustavičného překrucování reality pomocí čísel. Pravda je totiž taková, že vzdor rostoucí nervozitě Evropanů je to s aliancí navlas stejné, jako to bylo před summitem i předtím, než se stal prezidentem Spojených států Donald Trump.

Jeho kritika laxních Evropanů není ničím novým – podobné odsudky pronášeli i dřívější šéfové Pentagonu Les Aspin, Bill Perry, William Cohen, Donald Rumsfeld, Robert Gates a Ash Carter. V zásadě mluvili, jako by jim projevy psal jediný autor. Dokonce i Barack Obama obvinil evropské partnery, že se chovají jako „vyžírkové“.

Čtyři procenta na obranu

Nyní se ale věci přece jen mění, jak dokázala bizarní tisková konference Donalda Trumpa v Bruselu. Dvouprocentní výdaje na obranu chtěl po spojencích nikoli až od roku 2024, jak bylo dohodnuto, nýbrž už letos, nebo možná napřesrok.

A proč vlastně dvě procenta, proč ne čtyři, když právě tolik dávají na obranu USA? „Prezident přitom musí vědět, že ke čtyřem procentům z HDP se americký rozpočet Pentagonu přiblíží až se započítáním nákladů na veterány, což s aktivní obranou nemá nic společného, poznamenává American Interest. 

Se zbrojením v Evropě se nepočítalo

„Jenomže za prezidenta dnes máme muže, který si svou touhu provokovat a útočit nenechá komplikovat nějakými fakty,“ píše ironicky Garfinkle. „I proto mám důvod se domnívat, že tento summit nebyl v ničem podobný těm, které jsme znali z dřívějška,“ dodává.

Paradoxem přitom je, že původní strategie NATO nepočítala – s menší výjimkou u Francie a Británie – s remilitarizací členských zemí na předválečnou úroveň. Jakkoli paradoxně to dnes vypadá, i Američané vlastně předpokládali, že Evropa to nebude s výdaji na zbrojení přehánět.

Chybí-li důvěra, nemá spojenectví smysl

Smyslem NATO bylo ukončit konkurenční boj na poli bezpečnosti v Evropě, a v širším rámci i ve východní Asii a na Blízkém východě. „USA si chtěly ponechat i v Evropě rozhodující roli,“ píše American Interest. Strategie zbrojního zpomalování Evropy přitom fungovala, i přes drobné vychýlení, jako byla například Suezská krize.

Smyslem NATO původně bylo ukončit konkurenční boj na poli bezpečnosti v Evropě, a v širším rámci i ve východní Asii a na Blízkém východě|foto: Filip Nerad,Český rozhlas

Pravdou totiž je, že bojeschopnost žádné aliance nezávisí pouze na matematickém součtu jejich kapacit. Vždy jde i o společné pojetí hrozby, a v demokraciích i o společné pojetí občanské společnosti. Chybí-li sbližování cílů, principů i důvěry a ochoty, je v podstatě jedno, co v centrále NATO její úředníci den za dnem provádějí, poznamenává Garfinkle.

Ani Obama nechoval k Evropě vřelé city

V Bruselu a Helsinkách jsme ale v posledních dnech viděli na vlastní oči, že k žádné konvergenci nedochází, píše American Interest. Faktem ovšem je, že posun v americkém přístupu k Evropě nastal ještě předtím, než se Donald Trump stal prezidentem. Zmizení Sovětského svazu po skončení studené války přivodilo rozptýlení hrozeb, a vyústilo v nástup nestátních teroristických sil.

Válka v bývalé Jugoslávii a posléze i ekonomická krize pak Severoatlantické alianci dále zkomplikovala existenci. Také v Afghánistánu si NATO nevede zrovna úspěšně. Co se týče prezidenta Baracka Obamy, ten sice nechoval k Evropě žádné vřelé city, ale v dosavadním kurzu pokračoval.

Zahraniční politika podle kalkulačky

„Představoval si sice, že vše pořídí daleko levněji, na nic lepšího jinak ale nepřišel. A právě jeho rozpačitý přístup se stal odrazovým můstkem pro Trumpův radikální rozchod se zavedenou praxí,“ soudí American Interest. Před listopadem 2016 se sice nikdo o jeho uvažování příliš nezajímal, ale pokud to někdo učinil, mohl s velkým předstihem vědět, co přijde.

Trump uvažuje jako byznysmen ryze v číslech|foto: Pablo Martinez Monsivais,ČTK/AP

Co se Severoatlantické aliance týče, Trump uvažuje jako byznysmen ryze v číslech. Je dokonalou ilustrací toho, jak Oscar Wilde charakterizoval cynika: zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho. Uvažuje ryze komerčně – jinak by nemohl mluvit o Rusku, Německu i Číně jedním dechem jako o „konkurenci“.

Humanita a obchod

V jeho představách je Německo v hospodářském přebytku, a má tudíž platit do rozpočtu NATO víc, a to hned. Zatímco Berlín si dotuje štědrý sociální systém a špičkové školství a zdravotnictví, Američané si to prý nemohou dovolit, protože musejí držet svá vojska v Německu.

Humanitu však nelze redukovat jen na obchod, a také vztahy mezi zeměmi zahrnují víc než jen byznysové ohledy. Trump jako by to nedokázal pochopit. „Přesto může mít v nějakém záhadném transcendentním smyslu pravdu,“ píše American Interest.

Možná to skončí válkou

Je totiž možné, že prezidentovo pojetí velmocenské geopolitické ekonomiky je tou správnou formou realismu pro 21. století. Co když se tradiční pojetí geopolitiky přežilo a nestačí na pochopení, že konflikty a válka jsou reálnou možností vývoje?

Máme-li být konkrétnější: pokud chce Trump evropskou politiku renacionalizovat a remilitarizovat, je třeba se ptát, zda to nakonec neskončí válkou. Ale možná je evropský protiválečný étos zakořeněn tak hluboko, že válčení zůstane v Evropě v dohledné době nemyslitelné.

Zmatený strategický naiva

Možná. Ale se stejnou jistotou to nelze říci o zbytku světa, zejména o agresivním revanšistickém sousedovi Evropské unie na východě. „Proto řešení neleží v číslech, ve dvou, třech nebo čtyřech procentech HDP. S čísly si lze hrát, dokud nepadneme nudou. Ale nikdy nepřinesou řešení pro alianci, jejíž nejsilnější zemi dnes vede člověk, který je samozvaný ekonomický realista a zároveň zmatený strategický naiva,“ končí American Interest.