Američané v Hormuzu přecenili síly. Bojím se o osudy uvízlých námořníků, říká Rožek ze svazu spedice

Americký ministr obrany Pete Hegseth tvrdí, že proplout se již podařilo dvěma lodím a za nimi se řadí stovky dalších. Podle Rožka je ale otázkou, zda konvoj skutečně vypluje a také kdo ho bude organizovat a řídit.

„Trump tvrdí, že je to jedna z největších osvobozovacích operací v dějinách, ale nevidím žádnou centrální administraci, která by ty lodě řídila ve stanovených vzdálenostech a rychlostech. Musí to mít velitele, jinak tam vypukne chaos,“ varuje.

Čtěte také

Íránec: Popravy a mučení. Íránský režim teď má prostor zaměřit se na odpůrce, to posiluje nenávist

Hormuzský průliv přitom nespadá do mezinárodních vod, ale patří pod jurisdikci Ománu a Íránu, který za povolení k proplutí požaduje až milion dolarů. Američané přitom firmám, které by mýto zaplatily, hrozí sankcemi. „Ty sankce mohou být stejně nepříjemné, jako případné další setrvávání v průlivu,“ dodává.

Mezitím vzniká pozemní trasa pro zásobování regionu zbožím, část ropy také může proudit přes terminál v Rudém moři či na sever přes Turecko. Zároveň ale platí, že lodní doprava je v dohledné době nenahraditelná, protože budování produktovodů nebo železnice je záležitostí mnoha let.

„V našem oboru se vždy pokoušíme hledat alternativy, ale jakmile se situace uklidní, lidstvo se vždy vrací k zaběhnutým, levným a dostupným pořádkům. Zažil jsem už několik krizí, kdy to vypadalo, že nastane konec světa a logistika se zhroutí. Zboží si nakonec cestu najde – problematické jsou dopady na obyčejné lidi, kterým se prodraží,“ připomíná Rožek.

Lodě ve větru

Rožek zejména upozorňuje na tíživý osud uvízlých námořníků, kterých je až 20 tisíc a mají na svých lodích omezené zásoby jídla a vody i možnosti jakéhokoli vyžití. Podle mezinárodního práva je přitom repatriace možná jen v případě vypuknutí válečného konfliktu, lodě by ale zůstaly bez posádek.

Čtěte také

Všichni v Perském zálivu vítají omezení Íránu, zní z ministerstva. Svárovská: Budeme za to platit

„Zdravotní potřeby řeší někdo, kdo má nějaký kurz, případně lodě v okolí. Psychické problémy ale nikdo neřeší. Jsou to obyčejní lidé, žádní specialisté. Námořníci, kteří dělají těžkou práci. A když není, tak si myslím, že ta deprese je velmi hluboká,“ naznačuje.

Voda se na nákladních lodích vyrábí odsolováním té mořské, k tomu ale musí být v chodu hlavní motor. Ty jsou ale za těchto situací vypnuté i za cenu nedostatku pitné vody pro personál.

V oblasti také dochází k rušení signálu GPS a lodě se na mapách objevují jinde, než ve skutečnosti jsou. Některé také mohou vypínat transpondéry při pokusu skrýt se před pobřežními majáky s cílem proklouznout ven. Manévrování se 400 metrů dlouhým tankerem je přitom samo o sobě obtížné.

„Na obrat o 180 stupňů je potřeba přibližně 10 kilometrů, ovšem za plné rychlosti, protože přibližně do 8 uzlů nefungují efektivně kormidla. Loď tak musí spoléhat na pomoc remorkéru nebo boční šrouby. Kotvící lodě se také otáčejí ve větru a tomu se nedá poručit,“ shrnuje.

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.