Alpy - pomnožné číslo II

24. září 2010

V minulém článku jsem se zmiňoval o menšinách v italských Alpách a pod Alpami. Teď se budu věnovat dalším čtyřem oblastem, kde žijí Slovinci v Itálii: Posočí, Benečija, Rezija, Korutany.

Mezi Krasem a Alpami leží město Gorice (Gorizia), rozdělené mezi Itálii a Slovinsko. Protéká jím řeka Soča (Isonzo), která zde právě opouští horské údolí a klesá do nížiny. Město bylo rozděleno od konce druhé světové války, ale po vstupu Slovinska do Evropské unie se tu život rychle sjednotil.

Na sever od Gorice začínají Julské Alpy. Tam žijí tři větší skupiny Slovinců: Benečané, Rezijané a Korutanci.

Benečané sídlí ve dvou údolích nad městem Čedad (Cividale del Friuli). Stejně jako Chodové měli dlouhá století širokou autonomii výměnou za střežení benátských hranic (odtud jejich jméno). Do doby Napoleona vynášela soudy rada starců, která se periodicky scházela kolem kamenného stolce pod lípou, ale revoluční Francie netolerovala výsady a ukončila starý místní zvyk.

V posledních letech Benečané obnovují obyčeje spojené se ztracenou samosprávou. Znova umístili kamenný stolec před kostelem svatého Antonína ve vsi Gorenja Mersa (Merso di Sopra), obnovili také červnové shromáždění Benečanů ve Špetru (San Pietro al Natisone), během kterého zástupci všech obcí volí vedení celé Benečiji.

Rezijané, severní sousedé Benečanů, jsou jednou z nejzajímavějších etnologických komunit z celé Evropy. I když měli vždy četné vztahy s celou střední Evropou, kde obchodovali jako kramáři (mluví o nich i pražské archivy), zachovali mnoho konzervativních rysů v jazyce a v obyčejích. Za pozornost stojí jejich hudba, kterou hrají tradičními nástroji a která se řídí jinými pravidly než běžná evropská hudba. K hudbě patří také tance. Rezijané mají bohatou lidovou slovesnost. Nádherné a vzácné pro alpskou oblast jsou jejich bajky o zvířatech či legendy, kde jako hlavní postavy vystupují místní hory, které se dokáží zamilovat anebo žárlit atd.

Nejvíce na sever bydlí Korutanci. Korutany jsou historický kraj dnes rozdělený mezi Rakouskem, Slovinskem a Itálii. Byl to první slovanský stát po Sámově říši, avšak Frankové si ho záhy podrobili a počala germanizace. Na italské straně horalé mluví slovinsky, na dně údolí také německy. Přítomna je i furlanština (rétorománština), italština se začala používat v úředním styku až po první světové válce. Časem se do hlavního střediska Trbiž (Tarvisio) přistěhovalo mnoho italských úředníků a vojáků, kteří zde založili rodiny. Jejich potomci dnes představují početnou složku obyvatelstva.

Slovinci v Itálii ještě dnes oslavují různá roční období tradičními slavnostmi. Na přelomu zimy a jara mají probouzet nový život a urychlit odchod temných sil. Masopustní obřady v Benečiji trvají několik týdnů. Zlé masky napadají statky a dělají nepořádek ve dvoře, dokud je hodné masky nepřemůžou. Pak všichni vstoupí do domu, kde jedí, pijí a klábosí s obyvateli. Je zajímavé porovnat masopust těchto horalů, jasně provázaný s úctou k přírodě, s jeho městskou proměnou na pobřeží Jadranu. V Terstu a okolí, stejně jako v Benátkách, masky představují jen jakousi společenskou zábavu a postrádají spojitost s přírodou.

25. června se v Reziji (Resia) zapálí hranice svatojánské noci zvaná kres. V polovině srpna se pak koná posvícení. Je to nejvhodnější období pro návštěvu údolí. Všichni, kteří se odstěhovali jinam za prací, se vracejí domů a celé údolí ožívá.

Během léta se na mnoha místech odehrávají vesnické veselice zvané sejem či šagra. Jsou veřejně přístupné a představují také příležitost, jak se najíst a napít za poměrně málo peněz. Místní kuchyně vyniká svými sladkostmi. Například buchta gubanca je spirálovitá vánočka plněná mletými ořechy, rozinkami a borovými semeny. Vynikající jsou také plněné kapsičky štruklji. Hlavní lahůdkový nápoj v oblasti není pro Čechy žádné novum - je to slivovice.

Novodobou, velmi zajímavou akcí je Postaja Topolove (nádraží Topolove). Před lety parta mladých Benečanů pořádala happening v malé vsi na kopci. Sešlo se tam spontánně několik mladých umělců z celé Evropy, od Atlantiku až po Ural, včetně Čechů. Tak vznikl festival výtvarného, filmového a hudebního umění, který se opakuje každý rok v červenci a který má v podstatě spontánní průběh. Zvláštní tvůrčí atmosféru vyvolává magická krajina horských lesů pár kroků od italsko-slovinské hranice.

autor: Giorgio Cadorini
Spustit audio