Alexandr Mitrofanov: Síla, drzost a hulvátství coby ruská národní myšlenka
V těchto dnech svět pozoruje slovní válku mezi Ruskem a Západem. Začala kolem případu Skripal. Sílí konfrontace v Sýrii, kde může dojít k ozbrojenému střetu.
Moskevské úřady se chovají zvláštně. Vrcholem bylo prohlášení ministerstva zahraničních věcí, v němž obvinilo Velkou Británii, že není schopna zajistit bezpečnost občanů Ruské federace na svém území. Jako příklad uvedlo vraždu Alexandra Litviněnka, která ovšem byla podle britského soudu pravděpodobně schválena přímo Vladimirem Putinem.
Toto prohlášení nebylo náhodným výbuchem emocí. Herec Alexej Serebrjakov, který zahrál hlavní roli ve filmu Leviatan známém také v Česku, se stal terčem útoků, protože řekl: „Dodnes nejsou ani znalosti, ani bystrost, ani podnikavost, ani důstojnost (ruskou) národní myšlenkou. Národní myšlenkou je síla, drzost a hulvátství.“
O pár týdnů později vyprávěl herec a režisér Danila Kozlovskij, jak jeho nový snímek přijímalo publikum na Západě a v Rusku. Zatímco v prvním případu zaznamenal zájem a obdiv, doma ho čekala „samá nenávist a hulvátství“.
Nejde pouze o umělce. V článku serveru Rosbalt bijí na poplach pedagogové a psychologové a dokonce vicepremiérka Olga Goloděcová. Jestliže do roku 2014 byly na prvním místě v nemocnosti ruských dětí vrozené vady, nyní vedou poruchy chování a psychické problémy. Psychologové a psychoterapeuti říkají, že je děti zdědily po rodičích.
Státní podpora hulvátství a agresivity
Psycholožka Světlana Suvorovová zdůrazňuje, že tyto poruchy se neléčí, protože klesá úroveň zdravotní péče a v provincii se takovými dětmi nezabývá vůbec nikdo. Pedagožka Irina Pisarenková dodává, že ke zlepšení stavu nemůže přispět ani způsob života rodičů většiny takto postižených dětí, míněn alkoholismus a drogová závislost budoucích matek.
Výchova v mnohých rodinách kolísá mezi dvěma póly. Buď nutí děti, aby bez odpočinku pracovaly na budoucím úspěchu, anebo je zcela zanedbávají a ovlivňují jen hádkami a fyzickým násilím.
Autor textu na Rosbaltu Dmitrij Remizov píše, že dříve byl člověk vnímán jako doplněk stroje a zájem státu se soustředil jen na jeho fyzický stav. Mizení průmyslové výroby a informatizace společnosti vedla k růstu psychologických potíží. „Člověk vůbec neví, kde je jeho místo ve světě. Jenže současné problémy se mohou ukázat jako zanedbatelné v porovnání s tím, co se stane, až vyrostou naše děti,“ uzavírá Remizov.
Stav vnitřní vyprahlosti a beznaděje, to byl základ dobrovolné účasti řady Rusů ve válce na Donbase, kde bylo možné vraždit bez trestu, ba s pochvalou od státu. Není pochyb o tom, že problémy podobného rázu existují také v jiných zemích.
Nelze vyloučit podobnou zprávu o stavu psychiky amerických dětí z nižších sociálních vrstev. Dokonce nebude přehnané ani tvrzení, že v čele dvou států, které dospívají ke konfrontaci, Ruska a USA, stojí jedinci bez záruky rozumného chování.
Jenže ve Spojených státech nejde o státní podporu hulvátství a agresivity jako národní myšlenky. A prezidenta USA stále ještě mohou omezit jiné složky politického systému. V Rusku to neplatí.
Autor je komentátorem deníku Právo
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
