Alexandr Mitrofanov: Makající spasitelé versus nudní úředníci

Polští analytici očekávají, že v obnovené vládě bude jakýmsi drábem, který ostatní členy kabinetu popohání. Neměli bychom tedy tyto informace z Polska přeložit slovy: „Nová ministryně nebude politik, bude makat“? A pak se dát do tklivých úvah, co je to za epidemii neúcty k politikům a obdivu k makačenkům. Jenže vraťme se k paní Bieńkowské.

Cosi nám důvěrně známého sice plyne z jejího vlastního popisu, proč prý je vším možným, jen ne politikem. „Mám nevymáchanou hubu, nerada se ukazuji, nadávám, a především nemluvím s lidmi, které pokládám za blbce, vůbec s nimi nekomunikuji.“ Aha, kříženec Miloše Zemana a Andreje Babiše v sukních, svitne nám naděje, že nejsme ve vesmíru sami.

Ale pak jdeme do minulosti a zkoumáme, jakou má ta paní odbornost. Zjišťujeme, že už ministryní byla. Od roku 2007 vedla resort místního rozvoje a dostala vynikající hodnocení.

Je také senátorkou. Sice kandidovala jako nestraník, ale na listině Občanské platformy premiéra Donalda Tuska. Byla členkou posádky Tuskobusu (pamětníci našeho Zemáku tuší, oč jde). Účastnila se televizních debat před volbami. Že by toto byla osoba politikou nepolíbená?

Původní profesí je orientalistka, mluví persky a anglicky. Titul MBA získala na vysoké škole obchodu. Ale zároveň je absolventkou celopolské školy veřejné správy. Toto je velmi zajímavá organizace.

Byla založena už v roce 1990 jako první zařízení tohoto druhu v postsocialistických zemích. Za své poslání pokládá „vzdělání a přípravu na veřejnou službu pro úředníky státní správy a nejvyšší úředníky Polské republiky“. Pozoruhodné je, že absolventi této školy mají jakési umístěnky a podle nich jsou povinni odpracovat ve státních službách nejméně pět let.

Paní Bieńkowska má asi pravdu. Politikem v přímém slova smyslu zdá se opravdu není. Je ale druhem veřejného činitele, který u nás neexistuje. Stejně jako neexistuje v Česku škola připravující profesionální státní úředníky, stejně jako nemáme účinný zákon o státní službě, který by existenci podobné školy vřadil do reálného života společnosti. Zato slýcháme poznámky, že nebudeme přece křísit Vysokou školu politickou.

A tak místo systematického přístupu k profesi státního úředníka potažmo politika potácí se značná část společnosti od nesystémového spasitele k nesystémovému spasiteli. Opakuje se stále stejný cyklus: nadchnul, zklamal, znelíbil se, byl odhozen.

Začal Václavem Havlem, pokračoval přes Václava Klause a Miloše Zemana k Andreji Babišovi. Země je však bohatá na talenty, které by rády makaly místo nudného vzdělávání. Je připraven Tomio Okamura a pak se jistě zvedne někdo další.

Autor je komentátorem deníku Právo.