Alexandr Mitrofanov: Johanka z Arku v parlamentní lavici
Nadija Savčenková poutala pozornost v době, kdy byla zadržována a souzena ruskými úřady. Ale zájem o její osobnost i chování po návratu domů není o mnoho menší.
Stoprocentně to platí přímo na Ukrajině. Není to ovšem jen místní poptávka. V jiných zemích se cituje její rozhovor pro německý Bild, v němž řekla, že na Rusko je nutné vyvíjet silný ekonomický a politický tlak. Proč?
Protože je přesvědčena, že „chtivost Ruska obsazovat stále nové země a regiony nebude nikdy ukojena“. Ve stejném interview řekla, že může zešílet vzteky, když slyší řeči v Německu – vedené na úrovni ministerstva zahraničí – že sankce proti Moskvě mohou být postupně zmírněny.
Doma se v prvních dnech po návratu dočkala přirovnání k Johance z Arku. Toto srovnání se nabízelo s velkou naléhavostí. Zvláště když Nadija během svého ruského věznění vklouzla do škatulky „neřízená střela“, protože se takto jevily médiím i veřejnosti ty nemnohé projevy, které se jí podařilo dostat ven.
Emocí v nich bylo opravdu tolik, že kdyby na ně někdo šel s přístrojem, kterým se měří teplota standardní politiky, přičemž je jedno, zda na Ukrajině nebo dejme tomu v Česku, musel by tento přístroj pravděpodobně do šrotu. Nevydržel by ten nápor.
Důstojnice, poslankyně, Johanka
Obavy z mimořádné výbušnosti, která by se mohla stát majákem pro Ukrajince a v konečném důsledku posunout oficiální kyjevskou politiku k odmítání jakž takž fungujících politickodiplomatických kontaktů s Moskvou, měli také v Kremlu. Svědčí o tom značná dávka pozornosti, kterou Savčenkové věnovala tamní média poplatná režimu a která ji měla nadobro zdiskreditovat.
Bez uzardění se opakovaly lži o tom, že měla vlastnoručně zabít ruské novináře. Že se prý nakonec kála, přiznala svou vinu a teprve potom byla omilostněna. Pokračovalo to úchvatnými hypotézami o tom, že po návratu domů bude Nadija fyzicky zlikvidována ukrajinskou nejvyšší mocí, protože je psychicky nemocná a úřady se jí bojí.
Anebo že téměř první, co řekla na rodné půdě, údajně bylo, že je připravena „dál vraždit Rusáky“. Nic z toho nebyla pravda, ale to je u kremelských médií běžné.
Čekalo se na její první tiskovou konferenci v Kyjevě. Očekávání nebylo marné. Nadija z ní udělala velkou podívanou. Temperament znovu překračoval všechny meze obvyklé pro profesionální politiky, ale protagonistka vědomě míchala dvě role: důstojnice Savčenkové a poslankyně Savčenkové. První kroky deklaruje jako jednání „za lid a proti vládnoucím politikům“.
Kdo si ale myslel, že jde o dámu, která se řídí výhradně první signální soustavou, musel být ale zklamán, protože se Savčenková po výbuchu zdánlivě divokých emocí vždy zastavila přesně v tom bodě, kdy se už nepodobala našemu Andreji Babišovi, ale dobré herečce, která zdatně režíruje svůj výkon.
V těchto dnech ji novináři vyhledávají v kuloárech ukrajinského parlamentu, sledují její chování v lavici i řeči z tribuny. Nikdo neví, jak dopadne tato Johanka vržená do reálné politiky.
Autor je komentátorem deníku Právo
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
