Alexandr Mitrofanov: Dva paprsky světla, dva výjimeční lidé
Politický novinář je vystaven náladám lidí, kteří se v politice angažují, pak těch, kteří se kolem ní soustřeďují, a také těch, kteří na politiku nadávají nebo jsou zoufalí jak z ní, tak z podhoubí, z něhož často vyrůstá coby muchomůrka jízlivá. Novinář s tím musí počítat a příliš světla neočekává.
Život však občas přináší setkání s lidmi stojícími nad monotónním masovým nářkem. Měl jsem v tomto týdnu štěstí. Potkal jsem takové lidi. Dokonce dva. Byli přitom rozdílní v mnoha, ne-li ve všech myslitelných směrech.
Laskavostí Kruhu přátel Jiřího Ješe se mi před dvěma dny dostala do ruky čerstvě vydaná knížka sloupků tohoto v českém prostředí nenapodobitelného komentátora, který zemřel před necelými pěti lety.
Váhal jsem nad označením komentátor, protože se u něj vžil výklad, že jde o autora téměř lhostejně analyzujícího pohyby v politice a celé společnosti. Anebo se připouští druhé chápání: může být mimořádně zaujatý a přitom ukrutně vážný, protože věc, za kterou bojuje, zesměšňování nesnese.
Jiří Ješ nebyl jedním ani druhým. Knížka jeho sloupků, kterou vydalo nakladatelství Primus, to je dýchání člověka, který má za sebou dlouhý a hodně nelehký život, ale nepřestal ho milovat. Přemýšlí víc, nežli bojuje, a když bojuje, tedy v tom smyslu, který jsem naznačil před chvílí, pak za jednu jedinou věc: aby měl možnost on i ostatní dýchat volně, tak, jak si sami budou přát – bez odepírání kyslíku jiným.
Nejde přitom o úvahy odtržené od konkrétní české reality. Právě naopak. Za všechny jeden citát z roku 1998: „I sebepříznivější vnější okolnosti, které ostatně nemusí ani trvat věčně – jak naznačují různé události stejně ze Slovenska jako z Německa – nám nemohou zaručit naši bezstarostnou demokratickou dovolenou, dokud všichni nezačneme myslet opravdu politicky. To jest natolik moudře, abychom mezi téměř bezvýjimečně chybujícími politiky rozpoznali ty, kteří alespoň neohrožují naši demokracii – a ty pak volme, i když se nám na nich ledacos nelíbí.“
Láska k životu není zbytečná
Druhým paprskem, či spíše laserovou záplavou, která prozářila kalnost všedních dnů, byl pražský koncert Paula McCartneyho. Tady si bohužel nedokážu pomoci citátem, protože atmosféra, kterou vstřebávalo a spoluvytvářelo sedmnáct tisíc diváků, se slovy vylíčit nedá. Verbální prostředky, které jsou najednou chudé, jsou s to zachytit pouze základní ingredience tohoto večera.
Přišli v drtivé většině lidé, kteří v sobě měli lásku a vděčnost. Lásku k mimořádné hudbě, vděčnost k člověku, který stále tvoří i po sedmdesátce, i když by z žádného důvodu uznávaného monotónními davy už tvořit, natož pořádat světová turné, vůbec nemusel.
Vznikla z toho společná radost. Na pódiu pracoval, ale zároveň se bavil neskutečný profesionál spolu s dalšími mistry. V sále bylo neskutečně dobře na duši tisícům lidí.
Stejně tak bylo a je čtenářům a posluchačům úvah Jiřího Ješe. Ať žijí lidé, kteří se rozdávají v naději, že jejich láska k životu není zbytečná!
Autor je komentátorem deníku Právo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
