Alena Zemančíková: Zásluhovost a solidarita vůči důchodcům

18. duben 2018

Znovu se hovoří o důchodech: vláda v demisi navrhla poměrně velkorysé přidání, jako by si zajišťovala hlasy pro případ předčasných voleb.

Diskuse, která se logicky kolem navrhované změny vede (zvýšit základ pro výpočet důchodu z 9 procent průměrné mzdy na 10 procent a seniorům nad 85 let přidat plošně tisícovku), se pohybuje mezi body S a Z, tedy Zásluhovost a Solidarita.

Nejnižší penze v Česku dostávají důchodci v Olomouckém kraji

Senioři (ilustrační foto)

Důchodci si většinou nemůžou finančně vyskakovat moc vysoko. Nejhůř jsou ale na tom senioři v Olomouckém kraji. Už sedm let mají nejnižší důchody, podle poslední statistiky v průměru 10 503 korun. To není ale jediný problém, který starší lidi trápí.

Zásluhovostí se míní to, kolik člověk do důchodového účtu během svého pracovního života odvedl. Solidarita, kdybychom význam toho slova třeba zapomněli, znamená, že uznáváme, že ne všichni máme stejné štěstí i životní podmínky, ale všichni máme právo na důstojné stáří.

U slova zásluhovost mi vadí jeho ekonomicky pokřivený obsah: jako by se záslužnost práce měřila jen odměnou za ni. Souběžně s debatou o důchodech se také mluví o podfinancování a podcenění některých povolání ( nemluví se naopak o  přecenění a nadfinancování  jiných), ale tyhle dvě debaty jakoby spolu nesouvisely.

Jako by vysoké příjmy nebyly časté u profesí, které společnosti způsobují náklady, které ovšem nesou i ti s nejnižšími příjmy. Vezměme si za příklad obrovské náklady s pořádáním fotbalových utkání (jen třeba takový vzlet vrtulníku), jejichž aktéři patří mezi příjemce nejvyšších příjmů.

pár, staří lidé, senioři, důchodci

Přiznám se, že termín „zásluhovost“ přímo nenávidím. Slyším v něm pazvuk blahosklonnosti toho, kdo kdesi rozhoduje o tom, kolik si kdo zaslouží, aby mu bylo vyměřeno. Podle výkladu pojmu „zásluhovost“ , který se dostal do našeho diskursu o důchodech plíživě a straší tam spolu se slovem „starobní“, se nepokládá za zásluhu, že člověk třeba pracoval ve špatně placeném zaměstnání prostě z přesvědčení, že je to potřeba, nebo z nezbytí, když v jeho bydlišti lépe placená místa nebyla.

Chybí solidarita

Že se třeba o někoho staral a kvůli tomu měl menší úvazek, že vychovával děti a byl s nimi dlouho doma (i o tom se vede debata, která se s debatou o důchodech nepropojuje). Že ten člověk je žena, která má celoživotně za stejnou práci menší příjem než muž na stejném místě. Že ze svého podnikání či živnosti zvládl platit tak nanejvýš základní sazbu sociálního pojištění, protože byl drcen druhotnou platební  neschopností, která zamořila ekonomické prostředí v 90. letech jako chřipka.

A také se pomíjí fakt, že jsme tu měli skutečně několik let vážné nezaměstnanosti, dokonce ve dvou vlnách, poprvé po zavření dosud prosperujících podniků v 90. letech a podruhé v době světové finanční krize.

02398391.jpeg

V jednom komentáři jsem dokonce četla, že je nehorázné, aby někdo měl důchod dokonce vyšší, než byl jeho příjem – ale zkusme si představit, kdo to asi tak mohl být: třeba matka tří dětí z Vysočiny, postižená nezaměstnaností a celoživotně malými výdělky v kraji, kde prostě taková situace po celou dobu, kdy se jí skládalo na důchod, byla.

Na debatě o důchodech se projevuje, jak v naší současné společnosti solidarita chybí. Příslušníci vyšších příjmových skupin se prostřednictvím pravicových stran domáhají toho, aby stát k nim byl  spravedlivější v rámci svého přerozdělování. O skutečně spravedlivé řešení ale nejde – a o to by se přece stát měl starat. 

Upřímně řečeno, divím se, že to těm zámožným lidem s majetky, úsporami a postavením stojí za to. A jsem příjemně překvapena Piráty, kteří se k tomu hlasu nepřidali.

Spustit audio