Alchymie jako svůdné mámení

23. září 2010

"Je to choroba tak nakažlivá, že když jednou člověka postihne, obloudí dokonce učené a rozvážné." Citát je z díla De utilitate colloquiarum, vydaného roku 1526 v Basileji. Autorem není nikdo jiný než Erasmus Rotterdamský, známý též jako Desiderius (1466/69 až 1536), jeden z největších vzdělanců evropské renesance, který se proslavil především dílem Chvála bláznivosti.

Tento název dost napovídá o tom, jak hleděl na tehdejší svět, na lidské slabosti, které však, to si přiznejme, nepomíjejí. Erasmus samozřejmě nemohl z kritických soudů vynechat alchymii, zažívající v jeho době významný rozkvět. Současně ji však provázel podvod jako neodmyslitelný souputník. Tak se stalo, že pro řadu vzdělanců byli všichni alchymisté podvodníky, což je příliš příkré odsouzení této nauky. Byli také tací, kteří se skutečně poctivě pokoušeli připravit tajemný kámen mudrců.

Erasmus hleděl na alchymisty s neskrývanou ironií, ale vcelku shovívavě. Nic od nich neočekával. V tom se lišil od jejich chlebodárců, tehdy většinou šlechticů, kteří očekávali zlato. V díle, z něhož jsme úvodem citovali, popsal Erasmus různé alchymické švindlíře, například kněze, jenž "umění [alchymie] asi stejně dobře jako osel rozuměl". Nicméně i on dokázal ošálit velmi váženého muže jménem Balbinus a připravit ho o majetek. Historka líčí, že kněz prý svým stříbrným jazykem přesvědčil bohatého muže o tom, že mu údajně odkryje svou celoživotní zkušenost s alchymií. Šlo o to, aby Balbinus vložil peníze do tohoto podnikání, což učinil poté, když "mazaný starý darebák [alchymista] takovými řečmi podezření z podvodu rozptýlil". A jak se dále píše, "peníze se počítají jednou na nákup nádob, jindy sklenic, dřevěného uhlí a dalšího vybavení laboratoria", což vše důvěřivý Balbinus platí, zatímco jeho přítel Lalus, vypravěč příběhu, to komentuje: "Tyto peníze náš alchymista promrhává za děvky, hru v kostky a pití."

Dílo se nedaří, ale alchymista má pohotově vysvětlení. Někdy, že je to špatným dřevěným uhlím, jindy prý byly skleněné nádoby nesprávně zahřívány, nebo je třeba obětovat Panně Marii, ovšem občas je nutno podplatit úředníky. Není jasné jaké. Balbinus zatím tráví čas výpočty, kolik mu asi nakonec pokusy vynesou. Posléze však, "když byl z tohoto muže po pěknou dobu takovými triky blázna dělal a o nemalý peníz ho oškubal", nějaký alchymistův starý známý podvodníka prozradil. Balbinus prý, pokořen vlastní důvěřivostí, "mu dal peníze na cestu a úpěnlivě ho žádal, aby neprozradil nic o tom, co se odehrálo". Jeho přátelé, Lalus a Philecous, kteří vyprávějí tuto historku, jsou jen zaraženi a pobaveni tím, jak byl Balbinus slabý, a přičítají to právě "notorické chorobě alchymii". Lalus dokonce soudí, že je jde o chronickou chorobu, protože ji Balbinus prodělal víckrát. Philecous uzavírá, že "bych mohl cítit lítost s Balbinusem, kdyby on neměl potěšení z toho, jak je podváděn."

Jak "nejsnáze" přijít ke zlatu

Je to spíš rozmarná historka, která ale velmi věrně popisuje svět alchymických podvodů. Kritický pohled na alchymii v té době sdílelo více učenců, jak to dokládá dílo zvláštního názvu "Altkumistica, to jest umění, jak z hnoje skrze jeho působení zlato dělat: proti podvodnickým alchymistům..." Autorem tohoto německého spisu z roku 1586 byl teolog a filolog Johannes Clajus (1535 - 1592), povoláním pastor, jenž se také intenzivně věnoval vzdělávání. V titulu jeho díla jsme nepřeložili první slovo, vlastně slovní hříčku, vytvořenou z německých slov alt - starý, kuh - kráva (písmeno "h" je vynecháno) a mist, což znamená "hnůj".

Logo

V knize autor varuje čtenáře, kteří by chtěli vyrábět zlato, aby se vyhnuli slibům alchymistů, že rychle zbohatnou, ale mají se chopit toho, co v titulu nazval Altkumist, tedy starého kravského hnoje. Doporučuje hnojit jím pole a pěstovat obilí, kterým mohou krmit krávy, prasata, ovce, husy a slepice. Ze zvířat pak mohou mít mléko, maso, vejce, a mohou vyrábět kožené boty a vlnu. Z produktů polí získají obilí, ale také len, samozřejmě ovoce, a ostatně také pivo a víno. Tohle vše, jak Clajus píše, pochází z hnoje, když se jím země hnojí, a to je opravdové umění, jak vyrábět zlato, zatímco alchymie je jen podvod a "falešný obchod".

Tuto knihu zřejmě nečetl vévoda Friedrich von Württemberg (vládl 1593 - 1608), když přijímal dvacet let po jejím vydání do svých služeb jako alchymistu Georga Honauera, pocházejícího údajně z Moravy. Vévodova vydání s tímto podvodníkem se odhadují na neuvěřitelných 200 000 tolarů, takže Honauer skončil roku 1597 na šibenici. Byl to krutý konec, ale připomeňme si jedno - v tomto a v podobných procesech nebyla většinou zpochybněna alchymie, její možnost transmutace kovů. Alchymisté byli odsuzování proto, že nesplnili slib, že připravili svého mecenáše o peníze, aniž by se objevilo zlato.

O alchymistech-podvodnících jsme s prof. Vladimírem Karpenkem hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 8. 2. 2008.

autor: Vladimír Karpenko
Spustit audio