Al-Kajda ani po třech letech nebyla zničena

Ukázalo se, že Západ na údery takto podlého charakteru skutečně nebyl připraven.

Potom ale přišla odpověď. Prvním cílem bylo naprosto logicky islámské fundamentalistické hnutí Taliban v Afghánistánu. Právě tam bylo totiž sídlo Al-Kajdy. V této dlouhými válkami zdecimované zemi se navíc podařilo islamistům vybudovat jakýsi ukázkový režim, který se fanaticky řídil islámskými zákony, a který chtěli exportovat do celého islámského světa.

Šéfové Talibanu příznačně odmítli poslední šanci, když se rozhodli nevydat Usámu bin Ládina, což doprovodili šlechetně znějícím, ale zcela pokryteckým prohlášením, že je v jejich zemi hostem, a tedy je pod jejich ochranou. Taliban byl doslova rozprášen s pomocí takzvané Severní aliance, jež proti němu doma bojovala. Naprosto šokovaná byla tehdy Moskva, která sama válku v Afghánistánu před lety prohrála a spojencům předpovídala podobný osud.

Bin Ládinovi, stejně jako záhadnému šéfovi Talibanu Muhammadovi Umarovi, se nicméně podařilo uprchnout. Další fáze války proti terorismu tedy pokračovala podstatně méně viditelnými prostředky. Musely se zpracovat tisíce zpravodajských informací a vojáci (po boku speciálních sil) byli nasazeni v nepřehledném terénu pohraničních pákistánských pohoří.

Současně s tím začal Washington rozvíjet spolupráci s několika zeměmi, jež měly s teroristy dávno problémy. Kromě výměny informací šlo hlavně o to, aby byly vycvičeny jejich speciální jednotky, jež v boji s teroristy bezprostředně zasahují. V tomto případě šlo o celou řadu zemí, od Filipín přes postsovětské republiky středního východu až po Gruzínsko. Cíl je zřejmý: zabránit zopakování afghánského případu. Jinými slovy, pronásledování islámských teroristů se musí odehrávat všude na světě a likvidace těchto nebezpečných skupin se musí odehrávat pokud možno už v jejich domovských státech.

Další kapitolou války proti terorismu se stal Irák, který zařadil prezident Bush na "osu zla" - spolu s Íránem a Severní Koreou. Důvodem bylo to, že Saddám Husajn odmítl inspekce OSN a podle zpravodajských informací vyvíjel zakázané zbraně. I když se existence těchto zbraní nikdy nepotvrdila, jeho nelidský režim padl. Díky nestabilitě se ale do Iráku přesunuly aktivity islámských skupin. Dá se to interpretovat jako plus (je totiž lepší bojovat proti teroristům v Nadžafu než na Manhattonu), i jako mínus (nakonec i v Iráku totiž umírají Američané).

Faktem ale je, že Al-Kajda zřejmě nadále funguje. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld se musí omezovat na výroky, podle kterých se podařilo pouze omezit její komunikaci s dalšími skupinami a přístup k penězům. Zpravodajská služba se ale domnívá, že bin Ládin se nadále angažuje v plánovaní dalších útoků. Také struktura této teroristické sítě zůstává nejasná. Na útěku je i šéf rozloženého Talibanu Muhammad Umar.

Experti současně varují, že z Al-Kajdy se stalo hnutí, díky bin Ládinově popularitě v mnoha muslimských komunitách, a například i díky tomu, že prohlášení teroristů vždy odvysílá televize Al-Džazíra. Podle výkonného ředitele CIA Johna McLaughlina se daří jednotlivé skupiny teroristů likvidovat, okamžitě ale vznikají další. Předpokládá se, že momentálně existují tři desítky organizací, jež vidí v Al-Kajdě svůj vzor.

Teroristé se navíc naučili těžit například z poměrů v Iráku. Zdá se, že se jim daří verbovat nové lidi do svých řad. Například vláda v Malajzii tvrdí, že válka v Iráku je pro Al-Kajdou tou nejlepší zprávou. Šéf americké diplomacie Colin Powell se ale nenechává zviklat. Zdůrazňuje, že Washington dovede obnovu Iráku do úspěšného konce. Podle Bílého domu se totiž kruh okolo Al-Kajdy přece jen uzavírá, i když celý proces bude ještě chvíli trvat.

Jisté je, že válka proti terorismu není žádnou víkendovou záležitostí. Může trvat spíše třicet let, než tři roky. A co je důležité, ani rozbitím Al-Kajdy či dopadením bin Ládina, určitě neskončí.