Akademici mohou měnit svět. Musí ale vystoupit ze své slonovinové věže

Výzkum a tvůrčí uvažování může měnit svět. To znamená, že akademici mají ohromnou sílu. Výzkumníci Ind Asit Biswas a Nizozemec Julian Kirchherr ale varují, že naprostá většina z nich se nepodílí na utváření veřejné debaty. Obvykle píší články do odborných časopisů.

Jenomže – taková vědecká pojednání čtou většinou jen kolegové, kteří se daným tématem zabývají. Bisvas a Kirchherr odhadují, že běžný vědecký článek si přečte maximálně deset lidí.

Nikdo vás nečte!

„Ročně se publikuje až půldruhého milionu recenzovaných článků. Většina z nich je ale ignorovaná i ve vlastní vědecké komunitě – 82 % článků publikovaných ve vědeckých časopisech nikdy nikdo necituje,“ upozorňují Biswas a Kirchherr ve svém textu na serveru Straits Times. Článek má příznačný titulek: „Profesoři, nikdo vás nečte“.

Jejich výzkum jasně naznačuje, že mnoho velkých myšlenek a nápadů, které mohou měnit svět k lepšímu, se vůbec nedostane do veřejné debaty. Proč se tedy akademici víc nesnaží sdílet výsledky své práce se širším publikem?

Nabízí se tři možné důvody: Příliš jasná představa, co akademici mají nebo nemají dělat, nedostatečná podpora od univerzit a vlád a nedostatek praxe, pokud jde o vysvětlování složitých záležitostí laickému publiku, soudí server Conversation.

Někteří akademici trvají na tom, že psaní pro širokou veřejnost zkrátka nemají v popisu práce. Kdyby to dělali, opustili by svoje poslání intelektuálů. Nechtějí mít pocit, že snižují úroveň svého myšlení a argumentů. Jenomže akademici nemohou fungovat v izolaci od skutečných problémů. Mohou pomoci s pochopením a řešením problémů, jako jsou klimatická změna, konflikty, šířící se choroby i nedostatek potravin.

Univerzita v Oxfordu|foto: CC0 Public domain

Publikuj nebo zemři

Ani univerzity příliš nepodporují akademiky v tom, aby vyšli ven z poslucháren a laboratoří.

Existuje jen velmi málo institucí, které podporují své vědce, aby psali popularizační práce, objevovali se v rozhlase a v televizi nebo sdíleli své objevy a poznatky s veřejností prostřednictvím sociálních médií.

Podpora se většinou omezuje na tradiční vědecké výstupy. Oceňovaná je publikace odborných knih, kolektivních monografií a odborných článků v recenzovaných časopisech. Univerzity jsou finančně odměňovány za tento typ publikací. Publikace v mezinárodních periodicích se také oceňuje více, než psaní pro místní časopisy.

Železný zákon „publish or perish“ tedy „publikuj nebo zhyň,“ je realitou na univerzitách po celém světě. Jenže publikované texty se k nikomu nedostanou. Neexistuje téměř žádná motivační politika, která by podněcovala vědce, aby se snažili dostat svá zjištění mimo akademickou půdu.

Akademici tak mnohdy ani nemají jinou možnost, než se systému přizpůsobit. Jejich kariéry skoro zcela závisí na jejich publikační činnosti v odborných periodicích, proč by se tedy ještě měli vyčerpávat zpřístupňováním své práce široké veřejnosti?

Zkostnatělý akademický jazyk

A pak je tu ještě jeden faktor, který vědcům brání oslovovat širší publikum. I mnozí z těch, kdo by ho oslovit chtěli, to prostě neumí. Napsat vědecký článek pro odborný časopis vyžaduje jiný přístup a jiný jazyk než psaní pro veřejnost.

Vědecké citace|foto: CC0 Public domain

Vědecký článek má svá odborná úskalí, jako jsou přesné citace nebo originální myšlenky. Ale podání těchto zjištění veřejnosti se většinou utápí pod nánosem zkostnatělého akademického jazyka. Univerzity by měly nabízet workshopy a kurzy zaměřené na rozvoj tvůrčího psaní literatury faktu.

Akademici by měli začít hrát významnější roli ve společnosti místo toho, aby ji jen pozorovali, psali o problémech světa ze svých slonovinových věží a svá zjištění publikovali v draze placených časopisech nedostupných běžnému čtenáři, soudí server Conversation.

Vlády a univerzity by také měly jasně stanovit, co od svých vědců očekávají. Publikování v odborných časopisech pochopitelně zůstane velmi důležitou součástí akademické práce. Ale musí se zvýšit podpora sdílení vědeckých objevů a myšlenek se širším publikem. To je totiž stejně důležité jako samotný výzkum.