Adam Černý: Unie v ukrajinské krizi vyčkává

Od všech předchozích se lišil vysoce politickým tématem. Šéfové osmadvacítky museli nakvap do Bruselu, protože Rusko se rozhodlo, jak prohlásil jeho prezident Vladimir Putin, "ochránit své krajany" na východě Ukrajiny a na Krymu zvláště.

Při takových argumentech se musí vládám v Pobaltí, kde také žijí etničtí Rusové, ježit vlasy na hlavě. Parlament již dnes autonomního Krymu události urychlil svým prohlášením o okamžitém připojení k Rusku, aniž by se obtěžoval vyčkat výsledků referenda na stejné téma, které se má uskutečnit ještě tento měsíc.

Jednostranný pokus překreslit hranice nutně způsobil mezinárodní poprask. Cynicky řečeno, ani ne s ohledem na Ukrajinu samotnou, ale na precedent, který se tak vytváří. V Evropě se hodně připomínají paralely s nacismem a komunismem, ať šlo o anšlus Rakouska na jaře 1938 či vpád do Československa v srpnu 1968.

Vlády v Africe a Asii se chytaly za hlavu při pomyšlení, jak křehké, protože hodně umělé jsou hranice řady států, jež vznikaly před více než půlstoletím při dekolonizaci. Právě proto od začátku platila zásada jejich nedotknutelnosti a při všech střetech nakonec převážily obavy z pádu domina válečných kostek.

Podobné obavy v Evropě jsou v ukrajinském případě také opodstatněné, jenže před bruselským summitem a i během něho bylo na hony cítit, že osmadvacítka se sice shoduje v názoru, že Moskva kroky směřujícími k anexi části Ukrajiny porušuje i vlastní závazky vůči Kyjevu, neshoduje se však, jak by měla unie odpovědět.

Důvodem jsou nejen ohledy na hospodářské zájmy té či oné země, hlavně klíčových jako Německo, Francie či Británie. Jejich rozhodování ovlivňuje neochota převést hrozby ve skutečnost.

Výsledkem je nádoba, ve které si jedni přečtou vzkaz, že když Rusko nepřestane situaci na Krymu a Ukrajině vyhrocovat, přijdou citelné sankce, a druzí si vystačí s pomyšlením, že celá Evropská unie politiku Moskvy odmítla. V jednom se oba pohledy shodují: Důležitější a obtížnější rozhodnutí se odkládají.

Země střední a východní Evropy, které udělaly v poválečné době s politikou Moskvy bezprostřední bolestivou zkušenost, se musí rozhodnout, jak na toto váhání reagovat.

Severní soused Česka, Polsko, které má s Ruskem mnohem delší zkušenost a ještě dnes dlouhou hranici, se se Spojenými státy rychle dohodlo alespoň na symbolickém gestu - přes Atlantik přiletí stíhačky F-16. Jistě ne proto, aby okamžitě vzlétly ke vzdušným soubojům, ale aby v Polsku a také v Pobaltí demonstrovaly vzájemnou sounáležitost.