Adam Černý: Nizozemský Geert Wilders jako znamení doby

1. říjen 2010

Až v sobotu na sjezdu nizozemských křesťanských demokratů se konečně ukáže, zda se v zemi ujme vlády nejen první menšinová vláda v poválečné historii, ale navíc dokonce vláda poprvé podpořená stranou podezíranou z pravicového populismu až extremismu.


Ale snad zajímavější otázkou než, jak se rozhodnou delegáti sobotního sjezdu, je hledání odpovědi, proč a jak se Nizozemsko k současné situaci dostalo. Ta odpověď je o to významnější, že to, čeho jsme v Nizozemsku svědky, je s největší pravděpodobností fenoménem zasahujícím více evropských zemí.

Jako v mnoha jiných případech i letošní překvapení předčasných nizozemských voleb přinesla vlastně náhoda. Stále ještě úřadující koalice padla v dubnu kvůli sporu o nizozemský vojenský kontigent v Afghánistánu. A protože voliči nemívají rozhádané koalice rádi, nejvíce ze situace vytěžila Strana svobody Geerta Wilderse, která se stala třetí nejsilnější politickou silou v zemi.

Odkud se vzal její úspěch? Vyrostl z předchozích úspěchů, které předznamenal především Pim Fortuyn. Geert Wilders v mnohém ohledu jen převzal jeho rétoriku, jejíž hlavní součást tvoří výpady proti přistěhovalcům, a to zvláště muslimům. Nejvíce rozruchu Wilders vyvolal, když přirovnal svatou knihu islámu, korán, k Hilerově Mein Kampfu.

Takovéto verbální provokace by samy o sobě zůstaly pouhými provokacemi, pokud by nedopadly do uší posluchačů, kteří jsou připraveni a tedy i ochotni jim naslouchat a jejich hlasatele potom i podpořit. Je je jen zdánlivým paradoxem, že se tak stalo v Nizozemsku, které bylo po dlouhou dobu oprávněně hrdé na své liberální tradice a na schopnosti politických stran najít shodu v základních věcech. Ale v době poznamenané hospodářskou krizí a přílivem přistěhovalců, z nichž mnozí se spokojí s tím, že žijí sami mezi sebou soustředění ve čtvrtích měst takřka odděleni od věšinové společnosti, se takzvaný model polderu zahrnující široké spektrum politických stran vyčerpával.

Tam, kde nedokázaly najít odpověd tradiční strany, ji nabídl někdo jiný. Jako první to dokázal již zmíněný Pim Fortuyn. Při předminulých volbách sice dokázal získat dost voličů, ale už nedostal příležitost této politické síly využít, protože se stal obětí politicky motivovaného atentátu. Jeho strana tak pronikla do parlamentu, ale bez výřečného vůdce se její přitažlivost vytratila.

Protože problémy, na něž Fortuyn poukazoval, nezmizely, ale naopak se ještě prohloubily, témat, které po něm takříkajíc zůstaly viset ve vzduchu, se úspěšně chopil Geert Wilders. Ve chvíli, kdy letos v červnu byly sečteny voličské hlasy, bylo jasné, že dosáhl historického úpěchu, ale že na něj zároveň číhá léčka, do které se například opakovaně zaplétal jeho rakouský protějšek Jörg Haider. Jakmile jeho Svobodní převzali vládní odpovědnost, šla jejich popularita rapidně dolů. Aby se podobnému riziku vyhnul, souhlasil Geert Wilders po měsících vyjednávání jen s podporou menšinové vlády.

Takové řešení vypadalo jako cesta, jak by si všichni zúčastnění mohli zachovat tvář: Wilders tím, že by nepřevzal přímou vládní odpovědnost, a tradiční strany, jako křesťanští demokraté, by zase mohly tvrdit, že s lidmi podezíranými z extremismu přímo nespolupracují.

Jenže takový fíkový list je příliš chatrný a průhledný. Spolková kancléřka Angela Merkelová sáhla k diplomaticky neobvyklému gestu, když se nechala slyšet, že by bylo „politováníhodné“, kdyby se v Nizozemsku ustavila menšinová vláda s podporou Strany svobody.

Kancléřku k jejímu prohlášení kromě jistě chvályhodných zásad vedly i politické úvahy. Německo jen před několika týdny prožívalo veřejné psychodrama vyvolané knihou člena vedení Bundesbanky Thilo Sarrazina. Ten v ní označil přistěhovalce za de facto méněcennou část společnosti a musel se poroučet ze své bankovní funkce. Hlasatel problematických vět zmizel z politické scény, ale nikde není psáno, že by se nemohl vrátit. Zářijový průzkum ukázal, že 46 procent Němců je přesvědčeno, že přistěhovalců je v zemi „příliš“.

Německo ještě svého Geerta Wilderse nemá, ale v jiných evropských zemích ano. Právě proto se kancléřce Merkelové nelíbí představa, že by se politici jako Geert Wilders stali v sousedním Nizozemsku bez výhrad přijatelní.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.


autor: Adam Černý
Spustit audio