Adam Černý: Německo by se kvůli Kypru nemělo stát obětním beránkem

Finance, peníze
Finance, peníze

Kypřané možná snad do konce týdne najdou lžíci, z níž budu ochotni spolknout hořkou pilulku, která má zachránit jejich zemi před bezprostředním bankrotem. Mnoho z nich se cítí jako oběti nespravedlnosti, protože miliardy podezřelých eur a dolarů do kyperských bank nenapumpovali oni, ale hlavně zvláštní druh chlapíků podepisujících účty ruskou azbukou.

Jenže tyto postavy nejsou nakresleny na transparentech protestujících proti podmínkám záchranné půjčky, které po minulém víkendu přivezl na Kypr stále ještě začínající prezident Nikos Anastasiades. Demonstranti zcela přehlédli, že podmínky odvrácení bankrotu Anastasiades vyjednával s představiteli trojky, Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Dobře si však pamatují, že na záchranu má nejvíce - ostatně jako vždy v podobných případech - přispět Německo, takže v odpovědi na otázku: "Kdo je vinen", malují na plakáty kancléřku Merkelovou s hitlerovským knírkem.

Tato zkratka je nejen nepřiměřená, ale zcela pomíjí to, co lidé, kteří se dostanou do maléru, vytěsňují nejčastěji, totiž vlastní díl odpovědnosti. Když kyperský prezident představoval podmínky záchranné půjčky, musel si být vědom, že pokud by měly být zdaněny i vklady drobných vkladatelů, nevyhnutelně budou následovat protesty v ulicích. Jenže pokud by drobné vkladatele vynechal a více zatížil majitele šestimístných kont, stěžovali by si nejen oni, ale musel by si poslechnout, jak jejich vklady hájí hlas na telefonní lince s moskevským číslem. Tento týden jsme viděli, která z možností se prezidentu Anastasiadesovi zdála přijatelnější.

Znamená to snad, že velké a bohaté Německo je v celém maléru bez viny? Jistěže ne. Jestli lze něco kancléřce vyčítat, tak je to nedostatek či dokonce nechuť trpělivě a soustavně vysvětlovat doma a také v evropských zemích svou politiku. Metoda založená na axiomu "Vím, co dělám. Důvěřujte mi" stále ještě dokáže uspokojovat valnou část německých voličů. Ale v zemích, které se potýkají s dluhovou krizí, budí odpor. Výsledkem jsou demonstrace, jejichž účastníci se paradoxně obracejí proti tomu, bez jehož pomoci se neobejdou.