Adam Černý: Macronovy chyby zakryly kus jeho pravdy
Strategická autonomie Evropy je oblíbeným konceptem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, ke které se nejnověji vrátil při svém návratu z Číny. Jaké jsou vady tohoto nápadu a jaké jsou důvody, proč se nad ním na chvíli zastavit?
Na první pohled se zdá vše nabíledni, francouzský prezident se dopustil přinejmenším dvou omylů, navíc vzájemně propojených. Zaprvé, do obhajoby svého oblíbeného tématu, strategické autonomie Evropy, se pustil při návratu z Číny, která si ji nemohla vyložit jinak než jako důkaz, že se vyplácí sázet na jednání s jednotlivými státy, co nejvíce z debaty vyřazovat Evropskou unii jako celek a odpoutávat ji tak od svého hlavního rivala, Spojených států.
Čtěte také
Zadruhé, výklady Emmanuela Macrona, že není třeba ve všem všudy následovat amerického spojence, zazněly právě, když Peking vyslal svá válečná plavidla, aby si procvičila námořní blokádu Tchaj-wanu, který pokládá za pouhou vzbouřeneckou provincii, jež by měla být připojena ke kontinentální komunistické Číně, a to, jak čerstvě připomněl její vůdce Si Ting-pching, třeba i silou.
Chtěl snad Emmanuel Macron naznačit, že případný útok na Tchaj-wan, který by proti sobě postavil dvě největší světové velmoci, Čínu a Spojené státy, by se Evropy netýkal?
Čtěte také
Shrnuto, francouzský prezident oživoval svou ideu evropské strategické autonomie na špatném místě a ve špatný čas. Přesto by si však pár zkoumavých pohledů možná zasloužila. Například vzpomínku na tažení George W. Bushe do Iráku odůvodňované hrozbou zbraní hromadného ničení a exportem demokracie do blízkovýchodních despocií. Ony ničivé arzenály dodnes nikdo nenašel a Irák, který se nezměnil ve fungující demokracii, museli Američané i jejich spojenci opustit.
Byli to tehdy Francouzové, diplomaticky ministr zahraničí Dominique de Villepin a mnohem otevřeněji prezident Jacques Chirac, kteří důrazně varovali před riziky tažení. Vysloužili si odsudky i posměch, ale i když dnes vypadají jako jasnozřivci, je jim to – jak už to v politice chodívá – málo platné.
Nepředstavitelná a kontraproduktivní
Čtěte také
Další úvaha míří do možná do blízké budoucnosti. Pokud by se za necelé dva roky do Bílého domu vrátil pomstychtivě naladěný Donald Trump, Evropané by museli řešit, zda následovat jeho politiku, zvláště pokud by například, jak nyní naznačuje, chtěl omezit americkou podporu Ukrajině napadenou putinovským Ruskem.
Odtud není daleko k další pochybnosti, zda by vůbec Evropané byli schopni vyrovnat případný americký výpadek, když podíl se značkou Made in USA na dodávkách Západu dosahuje až devadesáti procent.
Tady se debata vrací k jádru Macronovy myšlenky evropské strategické autonomie, která je za současného stavu věcí zvláště v oblasti bezpečnosti nepředstavitelná, a pokud ji francouzský prezident křísil těsně po návratu z Číny, ukazuje se i jako kontraproduktivní.
Autor je předseda Syndikátu novinářů ČR
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
