Adam Černý: Evropa a bezpečnost

Od časů soupeření mezi Západem a ruskou říší převlečenou za Sovětský svaz platívalo, že bezpečí evropských demokracií zaručují Spojené státy. A protože Sovětský svaz se rozpadl, Spojené státy jsou pořád tu a je tu Severoatlantická aliance, ke starostem by neměl být žádný důvod.

Tak jednoduché to však není a nebude. Už na summitu NATO v roce 1999, kde se oslavovalo půlstoletí od jejího vzniku i přijetí trojice nových členů včetně Česka, bylo zřejmé, že Spojené státy hledí na západ od svých hranic, kde roste nová supervelmoc. Od jubilejního summitu uběhlo takřka patnáct let a sílící Čína si nyní testuje, kam až by mohly sahat její územní nároky co se týče ostrovů v přilehlých mořích. Američané kontrují budováním vazeb ve východní Asii a současně ujišťují své tradiční spojence jako Japonsko, že vzájemné bezpečnostní garance platí stejně, ne-li více než dosud.

Proč by se Evropané měli starat, co se děje mezi oběma břehy Pacifiku? Protože jejich někdejší americký bezpečnostní polštář už zdaleka není tak napěchovaný jako kdysi. No a co, když před Evropou se přece vážný konflikt nerýsuje?

Jenže problémy Řecka či Portugalska anebo Irska vznikly jen proto, že si od zavedení společné evropské měny nikdo nepřipouštěl, že ekonomická krize může odhalit slabiny eurozóny, uvnitř které sice kolovaly společné bankovky a mince, ale která neměla společný bankovní dohled?

Stejně tak je těžké si dnes připustit, že by se v bezprostředním okolí Evropy mohla vynořit mezinárodní krize, s níž by si s ní Evropané museli poradit sami, protože dřívější záruka míru na starém kontinentu, Spojené státy už nyní čím dále tím více upínají svou obchodní i bezpečnostní politiku do oblasti mezi Amerikou a Asií. Právě proto debaty o společné bezpečnostní politice na nynějším bruselském summitu, přestože ještě nepřinesly jasné a hmatatelné výsledky, míří správným směrem.