Adam Černý: Čtyřicet let od velké porážky RAF

Když onoho 24. dubna 1975 vstoupila šestice členů komanda do budovy velvyslanectví, setkala se s jen malým odporem, protože tehdy ještě braní rukojmí s cílem vydírat vlády nespadalo do kategorie rizik, s nimiž musí vlády v západní Evropě počítat.

Inspirací k útoku ve Stockholmu se stal úspěch předchozí akce, kdy se RAF o pár měsíců dříve podařilo zajmout předsedu západoberlínské frakce křesťanských demokratů Petera Lorenze a poté ho propustit výměnou za propuštění pětice uvězněných teroristů, v jazyce RAF „soudruhů“.

Úspěchem bylo nejen samotné propuštění, ale možná ještě více televizní přenos celé výměny, kterou navíc většina veřejnosti přijala s úlevou, že nedošlo k násilí a tedy ani k žádným obětem na životě.

Čtěte také

RAF však nepostřehla, že právě tato akce byla pro tehdejší vládu v Bonnu největším důvodem, aby se podobná vynucená výměna už neopakovala.

Kancléř Helmut Schmidt byl po dohodě se švédským premiérem rozhodnut vydírání neustoupit, a to ani poté, co po opakovaném ultimátu teroristé vyhodili před budovu tělo smrtelně postřeleného atašé Andrease von Mittbacha, a ani poté, co později zavraždili i ekonomického radu Heinze Hillegaarta.

Logo|foto:Český rozhlas

Jakkoli muselo být její rozhodování těžké, spolková vláda vsadila na neústupnost, a i když byly důsledky bolestivé, její přístup se nakonec vyplatil.

Nejenže se podařilo postupně vypátrat, zatknout a odsoudit takřka všechny členy komanda ze Stockholmu, ale rozhodnost kancléře Schmidta přinesla výsledky i v případě, když se v roce 1977 palestinští teroristé pokusili únosem letadla Lufthansy vynutit si na Spolkové republice propuštění zakladatele RAF Andrease Baadera a jeho druhů.

I když již tehdy muselo být zřejmé, že vydírání nepřináší očekávané výsledky, konec Frakce Rudé armády přišel až s několikaletým zpožděním.

Až v dubnu 1998 tisková zpráva třetí generace RAF předaná agentuře Reuters oznámila, že „městská guerilla se stala historií a že konec tohoto projektu ukazuje, že tato cesta se neprosadila“. Přiznání neúspěchu bohužel neprovázelo žádné slovo lítosti nad oběťmi přepadení a únosů.