Adam Černý: Ameriku v Pacifiku oslabují domácí starosti

Americký prezident Barack Obama
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Americký prezident Barack Obama

Setkání prezidentů a premiérů států Asie a Pacifiku bývala často rutinními schůzkami, kde tón udávala největší mocnost, Spojené státy. To letošní se dřívějším zvyklostem do značné míry vymykalo. Absence prezidenta Baracka Obamy byla zcela pochopitelná a odůvodnitelná.

Jeho střet s domácí republikánskou opozicí o hranici státního dluhu je natolik zásadní, že všichni partneři by bez sebemenších pochyb podepsali Obamovi omluvenku. To však ještě neznamená, že se důležití hráči nepokusí oslabení svého partnera využít.

To není příliš příznivé pro Spojené státy, jejichž největším zájmem více než dvacet let po konci globálního soupeření s někdejším Sovětským svazem je oblast Asie a Pacifiku. Tady jim každým rokem roste nový, nepominutelný hráč, Čína, která dnes už není, jako tomu bývalo před padesáti lety, chudým příbuzným ruských komunistů, protože má vlastní atomovou, ba i vodíkovou bombu a dnes i vlastní vesmírné rakety a její ekonomika je svou velikostí už druhá na světě za americkou.

Takto ambiciózní velmoc nemůže přehlédnout, že se její největší rival, Spojené státy, utápí v problémech, které čínské vedení opírající se o mocenský monopol komunistické strany vůbec nemusí řešit. Prezident Si Ťing-pching proto na summitu v Indonésii své asijsko- pacifické partnery pohotově upozorňoval, že Čína se bez nich při svém dalším rozvoji neobejde a samozřejmě že také oni se při svém dalším rozvoji neobejdou bez Číny. V Indonésii letos hosté z Pekingu rovněž čile vyjednávali o vytvoření obchodní dohody celého regionu, která je přímým konkurentem podobného projektu prosazovaného Spojenými státy.

Tyto diplomatické manévry musel zblízka sledovat americký ministr zahraničí John Kerry, ale nemohl jim dostatečně čelit už jen z toho prostého důvodu, že přítomným prezidentům a premiérům není protokolárně odpovídajícím partnerem. Za této situace si mohl Peking, který je největším věřitelem Spojených států, dovolit gesto navíc a vzkázat Američanům, že při svých domácích sporech o rozpočet a o výši státního dluhu mají pamatovat i na to, že jsou odpovědní za ochranu čínských investic.