Adam Černý: Agónie bankovního tajemství v Evropě

Řecký premiér Antonis Samaras (vpravo)  a šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker
Řecký premiér Antonis Samaras (vpravo)  a šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker

Bankovní tajemství nemívají daleko k těm rodinným. O obém se nemluvívá příliš často a příliš nahlas a v obojím případě bývají jistá diskrétnost a ohledy užitečné. Stejně tak však platí, že jsou situace, kdy je výhodnější začít vykládat karty na stůl. Takový okamžik nyní, co se týče bankovního tajemství, nastal v Evropě, i když svou, a to nezanedbatelnou úlohu sehrála i zámořská velmoc.

Nezasvěcená veřejnost musela mít pocit, že přihlíží nenadálému převratu, když ve středu lucemburský premiér Jean-Claude Juncker v projevu před poslanci prohlásil, že od 1. ledna 2015 se velkovévodství připojí k automatické výměně informací týkajících se vyplácení výnosů z účtů obyvatelům jiných zemí Evropské unie. Úředně znějící formule oznamovala konec dosavadního bankovního tajemství v zemi, kde má sídlo poboček 141 bank z 26 zemí a 3840 investičních fondů. Překvapení bylo o to větší, že Lucembursko a spolu s ním i Rakousko byly jediné dvě země v sedmadvacítce, které se prolomení anonymity s odvoláváním na přechodnou a dočasnou výjimku léta zarputile bránily, ačkoli celá Evropská unie se na automatické výměně informací o výnosech z účtů dohodla již před deseti lety. Po Lucembursku změnu ohlásilo také Rakousko.

Co byl onen zázračný šém, který dokázal pohnout i služebně nejstarším premiérem v Evropě, jako je Jean-Claude Juncker, který jako předseda vlády jezdívá na unijní summity takřka osmnáct let? Velký odpor zpravidla překoná až velká hrozba. V daném případě to byly Spojené státy, které před třemi lety přijaly zákon, který hrozí potrestat každou banku, která by odmítla spolupracovat s americkými daňovými kontrolory. Palice jako hrom.

Dramaticky vyhlížejícímu příběhu slušívá lehčí pointa. Tady je to otázka, zda ti, kteří mají dnes v Lucembursku či Rakousku diskrétní účty a nestojí o kontrolu daňových úředníků té či oné evropské země, se budou muset poohlédnout po jiné destinaci. Prozaická skutečnost je taková, že například Lucemburčané - a Rakušané je jistě budou následovat - slíbili, že výměna informací o účtech se napříště bude týkat lidí, kteří mají bydliště v jiné zemi Evropské unie. Takže tomu, kdo touží po diskrétnosti, postačí jen změnit svou úřední adresu.