Adam Černý: Aféra s odposlechy rozleptává vztahy Ameriky s Evropou

02969890.jpeg
02969890.jpeg

Zlaté pravidlo, že jakékoli chování nebývá skandální, dokud není na něj nutno veřejně reagovat, se nejnověji předvádí v aféře, kde se odposlouchávání mezi nejbližšími spojenci dotýká hlav států a vlád. Na počátku příběhu je uprchlý analytik americké zpravodajské služby Edward Snowden, momentálně pobývající v ruském exilu. Ten od začátku letošního léta cedí novinářům informace, které znervózňují nejen Bílý dům, ale i jak se nyní ukazuje například také Paříž či Berlín a ještě předtím klíčové země Latinské Ameriky.

Dokud Edward Snowden informoval, že americká Národní bezpečnostní agentura odposlouchávala telefonické rozhovory třebas brazilské prezidentky Dilmy Rousseffové, evropské spojence USA to neznepokojovalo podle zásady, že v takových aférách je jim bližší transantlantický kabát. Ještě když se v letos v létě objevily první dohady, že se Američané dočmuchali i do nejvyšších politických kruhů Francie a Německa, tak se spolková kancléřka rozhodla, že lepší bude nevěsit špinavé spojenecké prádlo na pavlač. Tehdejší názor jejího mluvčího, že celou věc pokládá za vyřízenou, dnes vypadá nejen neudržitelně, ale dokonce směšně.

Když však pařížský Le Monde začátkem tohoto týdne přišel s tím, že NSA odposlouchává francouzské politické špičky, tak se spolková kancléřka na základě prověrky německých zpravodajských služeb rozhodla ve středu večer osobně zatelefonovat americkému prezidentovi Baracku Obamovi. Nejenže mu vysvětlovala, že odposlouchávání svého mobilu pokládá za naprosto nepřijatelné, protože takové chování je výrazem vzájemné nedůvěry, ale také obsah rozhovoru zveřejnila. K tak rázné akci měla dva dobré důvody. Prvním je argument, že mezi spojenci se něco takového nesluší, a tím druhým, že se něco takového nedělá političce, o níž americký prezident tvrdí, jak jsou si politicky i osobně blízcí. Vždyť to byl Barack Obama, kdo v létě v Berlíně novinářům vysvětloval, že když chce vědět, co si Angela Merkelová myslí, tak jí zavolá.

Možná, že největší škodou není nynější špinavé spojenecké prádlo na pavlači, ale například čerstvá nechuť poslanců Evropského parlamentu podpořit jakoukoli dohodu s Američany, na jejímž základě by se vyměňovala podezřelá osobní data či údaje o pohybech na bankovních účtech. Tedy zrovna ten typ dohody, který jak Spojené státy, tak jejich evropští spojenci mohou potřebovat pro stopování lidí spojených s mezinárodním terorismem.