Absurdní povídačka

Marně se tak snažil vyvrátit pověsti, které ho nepřímo obviňovaly z vraždy jeho současníka Wolfganga Amadea Mozarta (27. 1. 1756 - 5. 12. 1791). Temná legenda, která tyto dva nerozlučně spojila dohromady, na dlouhou dobu zastínila Salieriho tvorbu a pravděpodobně vedla i k jeho šílenství a pokusu o sebevraždu.

Ve své době vysoce uznávaný skladatel a dlouholetý dvorní kapelník na císařském dvoře ve Vídni (1788-1824) Antonio Salieri se narodil v italském Legnanu. Svoji hudební kariéru začal v Benátkách, kde ho rodinný přítel nechal učit zpěvu u Giovanna Pescettiho. Jako šestnáctiletý se dostal v doprovodu Floriana Gassmanna do Vídně. Gassmann svého chráněnce představil všem důležitým osobnostem tehdejšího vídeňského hudebního provozu a uvedl jej i ke dvoru, kterému Salieri sloužil více než padesát let a stal se jedním z nejvlivnějších mužů tamější hudební scény. Kromě Gassmanna měl na Salieriho život a tvorbu obrovský vliv také další představitel vídeňské školy Christoph Gluck.

Opravdu poprvé triumfoval Salieri ale v Paříži se svými operami Les Danaides (1784) a Tarare (1787). Mezinárodního uznání se později dostalo už pouze jeho jedné vídeňské opeře: Palmira, Regina di Persia (1795). Za svůj život jich složil více než třicet. Salieri byl vyhledávaný i jako učitel, k jeho žákům patřili mimo jiné: Beethoven, Schubert, Hummel, Liszt a přední zpěvačky jako: Catarina Cavalieri či Anna Milder-Hauptmann. Angažoval se ve vídeňské dobročinné organizaci hudebníků (Vienna Tonküstler - Societät), byl prvním ředitelem vídeňské konzervatoře a připravoval a řídil hudební program na Vídeňském kongresu (1814-1815).

S Mozartem se prý poprvé setkal již v prosinci 1767 na představení vídeňské opery. Přestože Salieri později Mozarta přímo neprotežoval, jejich tradované nepřátelství patří k historickým mýtům. Mozart sám si Salieriho cenil a v dopise otci (14. 12. 1791) například zmiňuje Salieriho vysoce příznivé přijetí Kouzelné flétny. Domnělou záhadu kolem Mozartovy smrti nešťastně podpořil i sám Mozart, jež byl na konci života intenzivně pronásledován představou, že ho chce někdo zabít.

Nedokončené Requiem, které vnitřně rozkolísaný skladatel považoval za svou vlastní zádušní mši, si u něj objednal hrabě Franz von Walsegg-Stuppach (nikoli Salieri), jež měl ve zvyku vydávat díla cizích autorů za svá a který s ním již před tím podobný kontrakt uzavřel. Ve Vídni to bylo všeobecně známo. Fámy bohatě podporované Mozartovou rodinou však po čase začaly mířit k osobě vlivného dvorského kapelníka.

Romantizující pověst o střetu génia s tupou, ale mocnou průměrností pevně zakotvila na poli evropské kultury. Fascinující námět posloužil v literatuře, divadle a později i filmu. Vlivu legendy se nevyhli ani střízliví hudební znalci. Salieriho dílo bylo léta odmítáno právě díky ní i jimi. Přestože Salieriho hudba se v mnoha ohledech nevyrovná Mozartovu umění, fakt je, že na své zhodnocení stále čeká. "Absurdní povídačka" dokazuje už dvě stě let své.