Absurdita Nobelových cen za vědecký výzkum. Osamělí géniové už dnes neexistují

7. říjen 2017
Nobelova cena

Prestižní ocenění zkresluje podstatu vědecké činnosti, přepisuje její historii a často přehlíží významné zásluhy, tvrdí komentář na stránkách amerického magazínu Atlantic.

V úterý 3. října obdrželi tři fyzici, Rainer Weiss, Kip Thorne a Barry Barish Nobelovu cenu za fyziku, konkrétně za svůj příspěvek ke zkoumání gravitačních vln ve vesmíru. Trojice výzkumníků vedla projekt, který využívá obří laserové detektory LIGO. Ocenění ve výši přibližně 24 miliónů korun si rozdělí mezi sebe, důležitější ale je to, že po zbytek života budou mít status nositelů Nobelovy ceny.

Co ale ostatní vědci, kteří se na projektu LIGO podíleli? Jejich jména najdeme na třístránkovém seznamu autorů ve studii, která popisuje výsledky bádání. „Za úspěch projektu LIGO vděčíme stovkám výzkumníků,“ řekl astrofyzik Martin Rees britské BBC a dodal: „To, že nobelovský výbor ještě dnes, v roce 2017, odmítá udělovat skupinová ocenění, působí stále častěji problémy a vyvolává zavádějící představy o tom, jak se vlastně vědecký výzkum dělá.“

Absurdní anachronismus?

Je to známá písnička. Každoroční udělování Nobelových cen za fyziku, chemii a fyziologii nebo lékařství už dlouho provázejí kritické hlasy, které tvrdí, že to je absurdní a anachronický způsob, jak vědcům vyjádřit uznání za jejich práci. Ceny spíš než aby byly poctou vědě, zkreslují podstatu vědecké činnosti, přepisují její historii a často přehlížejí významné zásluhy.

Ocenění svůj smysl samozřejmě mají. Vědecký výzkum si zaslouží uznání za to, jak důležitou roli hraje v životě lidské společnosti. Internetové stránky Nobelových cen jsou z hlediska historie vědy opravdovým pokladem – najdete na nich spoustu historických detailů, které v uveřejněných studiích obvykle scházejí.

Jenom hulvát by mohl cynicky mluvit o události, která vědě každý rok poskytuje stejný druh vzrušeného očekávání, které obvykle zažívají jenom herci a muzikanti, nominovaní na Oskara nebo ceny Emmy. Podle magazínu Atlantic ale skutečnost, že Nobelovy ceny za vědu vyvolávaly rozpory už od svého vzniku, ukazuje na hluboce zakořeněné problémy.

První Nobelovu cenu za lékařství dostal v roce 1901 Emil von Behring za objev séra proti záškrtu. Neobdržel ji ale už jeho blízký spolupracovník Kitasato Šibasaburo. V roce 1952 získal cenu za lékařství a fyziologii Selman Waksman, který objevil antibiotikum streptomycin. Na jeho studenta Alberta Schatze, který ve skutečnosti tuto konkrétní chemikálii vyvinul, ale výbor zapomněl.

Předsedkyně norského Nobelova výboru Berit Reiss-Andersen vyhlásila laureáty pro rok 2017

Nobelovu cenu za chemii v roce 2008 obdrželi tři výzkumníci za objev zeleného fluorescenčního proteinu, molekuly, kterou teď vědci často užívají k vizualizaci toho, co se děje v našich buňkách. Douglas Prasher, který potřebný gen klonoval jako první, ale mezi nimi nebyl.

Individuální objev je vzácnost

V některých případech vědci protestovali proti svému vynechání. V roce 2003 si Raymond Damadian objednal sérii celostránkových inzerátů v největších amerických novinách, ve kterých si stěžoval na to, že mu výbor upřel Nobelovu cenu v oboru lékařství za jeho podíl při objevu zobrazovacích metod, založených na magnetické rezonanci.

Ocenění tehdy dostali jen Paul Lauterbur a Peter Mansfield. Podle Damadiana to byla „ostudná chyba, kterou je třeba napravit“. „Vzbudit se v pondělí ráno a vidět, že mě vyškrtli z historie, je utrpení, se kterým se nemůžu smířit,“ řekl tehdy deníku New York Times.

Větší problém než otázka, kdo konkrétně by cenu měl dostat, je to, že Nobelovský výbor vyznamenává jednotlivce – nanejvýš tři na každou vědeckou cenu v jednom roce. Jak ale píšou Ivan Oransky a Adam Marcus na lékařském webu Stat, moderní věda je „nejtýmovější z týmových sportů“.

Občas se sice stane, že výzkumník přijde na něco důležitého sám, to je ale čím dál tím větší vzácnost, tvrdí autor komentáře v magazínu Atlantic. V rámci jedné badatelské skupiny obvykle pracuje celá řada postdoktorandů, studentů a techniků.

Často navíc v rámci jednoho projektu spolupracuje hned několik skupin. Článek, ve kterém tým, který se věnoval projektu LIGO, oznámil svůj objev, má třístránkový seznam autorů. Jiná studie, která přesně určila hmotnost nepolapitelného Higgsova bosonu, měla dokonce 5 154 autorů.

Čas na reformu

Obhájci ceny tvrdí, že nobelovský výbor je vázaný podmínkami, určenými v závěti Alfréda Nobela, který cenu zřídil. V té se ale mluví o ocenění jedné osoby, která ve svém oboru učinila „během předcházejícího roku“, důležitý objev. Komitét přitom ale cenu uděluje až třem osobám za práci, kterou provedly během několika posledních desetiletí.

Laboratoř (ilustrační foto)

Když už tedy výbor původní pravidla ohýbá, proč nezajít ještě dál? Redaktoři amerického populárně vědeckého časopisu Scientific American v roce 2012 navrhli, že cenu by, podobně jako Nobelovu cenu za mír, měly dostávat týmy a organizace.

Taková reforma by nic nestála, zato cena, kterou zaplatíme, když se jí budeme vyhýbat, je prý vysoká. Biologové Arturo Casadevall a Ferric Fang v roce 2013 napsali, že cena vlastně potvrzuje představu osamělého génia. V 19. století tuto myšlenku shrnul filozof Thomas Carlyle, který tvrdil, že „historii světa utvářejí jen životopisy velkých mužů“.

Věda ale takhle nefunguje, to jen Nobelova cena dál podporuje tento zhoubný mýtus. Tím, jak uvádějí Casadevall a Fang, „posiluje pochybený systém odměňování, ve kterém vítěz bere vše. Přínos mnoha vědců zanedbáváme kvůli neúměrné pozornosti věnované několika jedincům“.

Pro udělení ceny totiž není nejdůležitější, kdo má na objevu největší podíl, ale kdo dokáže nejlépe přežít v nebezpečném labyrintu akademického světa.

V mnoha případech navíc jde spíš o to, kdo se toho dožije, připomíná autor komentáře v magazínu Atlantic. Nobelovu cenu nemůžete dostat posmrtně. Proto nedostala cenu za objev struktury DNA Rosalinda Franklinová, která zemřela čtyři roky předtím, než se za tento objev dostalo uznání v roce 1962 Jamesi Watsonovi, Francisi Crickovi a Maurici Wilkinsovi.

Téměř vždy bílý muž

Astronomka Vera Rubinová dokázala existenci temné hmoty tím, že studovala rotaci galaxií. Její objev měl převratný význam pro to, jak chápeme vesmír. „Vera Rubinová si zaslouží Nobelovu cenu,“ napsala vědecká novinářka Rachel Feltmanová v říjnu 2016. „Nejspíš ji ale nedostane včas,“ pokračovala. Rubinová zemřela o dva měsíce později.

Přes snímek z Hubblova kosmického dalekohledu byl vložen modrý obraz naměřeného prstencového rozložení temné hmoty kolem středu kupy galaxií CL0024+17 - ilustrační foto

Osudy Rubinové a Franklinové poukazují na další dlouhodobý problém Nobelovy ceny. Kromě toho, že nás utvrzuje v mýtu o osamělém géniovi, je tímto osamělým géniem skoro pokaždé bílý muž. Z 204 udělených Nobelových cen za fyziku například ženy dostaly jen dvě. Její poslední nositelka, Maria Goeppertová-Mayerová, svou cenu získala před 54 lety.

Není to ale kvůli tomu, že by se potenciální nositelky nenašly. Rubinová si svou cenu určitě zasloužila, stejně jako Lise Meitnerová, která se spolu s Ottou Hahnem podílela na objevu štěpné reakce. Mezi lety 1937 a 1965 ji různí lidé nominovali 48krát, nikdy ale cenu nedostala. „Nobelova cena je určitě skvělá, ale neměli bychom zapomínat, že složení jejích nositelů odráží a posiluje strukturální zkreslení,“ napsala loni na Twitteru astrofyzička Katie Macková.

Na ničem z toho by nejspíš nezáleželo, kdyby nobelovka nebyla pro svého nositele tak zásadní výhrou. Kromě peněz totiž každému, kdo ji dostane, také zaručuje, že se mu jen pohrnou lukrativní nabídky na veřejná vystoupení. Jeho studie se budou víc citovat. Podle statistik bude také žít o rok nebo dva déle než lidé, kteří byli nominovaní, ale cenu nakonec nedostali. A oficiální uznání na něm zanechá nesmazatelný otisk velikosti.

Nobelovští pseudovědci

Nobelova cena není „obyčejný“ výzkumný grant, určený například pro lidi „kteří ve své práci předvedli výjimečnou kreativitu“. Je to ocenění za konkrétní objev. Přesto je ale jakýmsi potvrzením mimořádného intelektuálního potenciálu svého nositele. Klade navždy rovnítko mezi jeden objev a celý úhrn jeho myšlení, tvrdí magazín Atlantic.

To působí problémy, když nositel Nobelovy ceny začne šířit pseudovědu nebo přímo bludy. Není to nic výjimečného. Wiliam Shockley, který v roce 1956 dostal fyzikální cenu za objev tranzistoru, se například stal zastáncem eugeniky. Tvrdil, že lidi s nízkým IQ, hlavně Afroameričany, bychom měli sterilizovat.

Také James Watson, který roku 1962 dostal Nobelovu cenu v oboru lékařství za objasnění molekulární struktury nukleových kyselin, tvrdil, že Afričané mají podprůměrnou inteligenci.

James Watson

Kary Mullis, který v roce 1993 dostal cenu za chemii, když zdokonalil polymerázovou řetězovou reakci, sloužící ke kopírování DNA, se stal hlasitým obhájcem astrologie a stejně hlasitým popíračem lidského vlivu na změnu klimatu a souvislosti mezi HIV a AIDS. Ve svém životopise také napsal, že jednou potkal mývala se svítícíma očima, který mohl, ale nemusel být mimozemšťan.

Pravda je, že na rozdíl od otázky, kolik vědců cenu dostane, nemůže nobelovský výbor za to, že některým nositelům časem přeskočí. To je spíš na nás – problém je v naší tendenci vidět Nobelovu cenu jako oslavu vědeckého významu toho, kdo ji dostává. Tak to ale není. Jako každá jiná cena má své chyby a je subjektivní.

Když k ní přistupujeme jako k něčemu absolutnímu, dáváme vyrůst do obřích rozměrů egu jejích nositelů, a naopak snižujeme význam těch, kteří ji nedostali.

„Přišel čas Nobelovy ceny svrhnout,“ napsal loni vědecký publicista Matthew Francis. „S naším souhlasem totiž ovlivňují to, jak vnímáme, co je věda a jak se provozuje. Nastal ale nejvyšší čas, abychom s tím souhlasit přestali,“ cituje Francis na závěr americký magazín Atlantic.