70. schůzka: Cesta ke Zlaté bule sicilské

Jestliže bychom umístili římskoněmeckou říši na jednu misku vah a český stát na druhou misku, tak právě tehdy jako by se ty misky přehouply. Troufalý Barbarossův plán proměnit říši v dědičné císařství rodu Štaufů se smrtí císařovou náhle zhroutil a říšský trůn se povážlivě zakymácel. Zatímco naší zemi, tolik utrápené, právě tyto okolnosti nabídly cestu vzhůru. Šance byly vrchovatě využity díky Přemyslu Prvnímu, člověku vhodnému pro danou chvíli.

Když se Přemysl chopil moci, byl to zralý, zkušený, přímo lišácky obratný muž. Vzhledem k tomu, že se narodil kolem roku 1055, tak něco přes čtyřicítku, asi dvaačtyřicet let. Prvorozený nebyl, protože před ním už seděl na trůně bratr Bedřich. Nevlastní bratr. Tatínka měli společného (tedy krále Vladislava Druhého), zato maminky měli každý jinou. Bedřich se narodil Gertrudě Babenberské, zatímco Přemysl Juditě Durynské (pro osvěžení paměti: to je ta, která dala v Praze postavit první kamenný most přes Vltavu, zvaný pak Juditin).

Přemysl se tedy nenarodil králi Vladislavovi jako první, ale ani jako druhý, ba dokonce ani ne jako třetí syn v pořadí. Před ním přišli na svět dva starší nevlastní bratři: Svatopluk (ten byl ovšem v době Přemyslova nástupu na trůn 30 let po smrti), a Vojtěch. Ten naživu byl, ovšem v Salcburku, neboť tam působil v roli náramně důstojné, totiž arcibiskupské. Čtvrtý syn krále Vladislava a první syn jeho druhé ženy, královny Judity byl v roce 1197 právě tím, na koho se dostala řada, i když s tím zřejmě původně vůbec nepočítal.

Onoho pozoruhodného roku před osmi stoletími skončila štvanice mezi Přemyslovci. Nebylo to snad proto, že by se všichni dotyční náhle nějak umoudřili (ne, tak takové nebezpečí tu opravdu nehrozilo), ale proto, že už jich moc nezůstalo (tedy těch adeptů na trůn). Vesměs byli mrtvi. Ještě před pár lety taková tlačenice - a najednou jeviště takřka vyprázdněné. Okruh případných uchazečů se zúžil. Zbyli nám tu královští synové Přemysl a Vladislav Jindřich, v Salcburku Vojtěch a na Čáslavsku údělník Děpolt. To byl ovšem poněkud vzdálenější příbuzný - bratránek. Takové odtažité pokrevenství. To je všechno. Skoro. Snad ještě pár málo významných příslušníků přemyslovských odnoží - různí Otové, Boleslavové, Soběslavové a Fridrichové. Přemyslovský trůn byl pro ně v nedohlednu. Doma mohl nastat konečně klid. Klid dlouho hledaný a taky toužebně očekávaný.

V příbuzenstvu jsme si tedy udělali trochu pořádek. O to soustředěněji se můžeme zadívat na Přemysla I. Na Přemysla Prvního Otakara. (Zrovna u nás vrcholila německá rytířská móda, což se projevovalo třeba i v maličkostech - kupříkladu, že si Přemysl přivěsil za své české jméno ještě jedno, německé - Otakar.) Jaké byl povahy, tento český kníže? Za vzor ctnosti zrovna sloužit nemohl. On si nikterak nekomplikoval život přílišnými ohledy na druhé (tato jeho vlastnost nám ve 21. století připadá docela současná), ani na závazky a sliby, které učinil. (Totéž jako v prvním případě.) Šel cílevědomě za svým prospěchem a úspěchu podřizoval volbu prostředků. Nakonec - ona se jenom málokdy kryje velikost politická a mravní.

Přemysl nebyl žádný světec ani dobroděj. Byl to prohnaný diplomat. Uměl mlčet a vyčkávat. Uměl v pravou chvíli jednat bleskově, tvrdě a rozhodně. Uměl žít v masce a občas ji i nejmout. Uměl se chytit vhodné příležitosti, ba někdy uměl těžit i z vlastních proher. Uměl sloužit několika pánům a od všech si brát odměny. Během prvních patnácti roků své vlády pětkrát za sebou vyměnil politický prapor. (I tomto ohledu je podivuhodně moderní.) On se ale ve všech politických převlecích dovedl pohybovat tak, aby se dobral zisku, aniž ho přitom dočasní spojenci či dočasní nepřátelé trvale zatratili pro věrolomnou nespolehlivost. (Ó, jak by se dovednosti tohoto druhu hodily na současné politické scéně...) Ale Přemysl nebyl žádnou korouhvičkou ve větru. Ani zdaleka. Ono to jeho rafinované manévrování nemělo nic společného s bezzásadovou politikou většiny přemyslovských příbuzných. On je totiž jako mladý princ zažil. On viděl, jak v hladu po krajíci moci poníženě posluhují a hrbí se u říšského dvora a zkoušejí tam kupovat pražský stolec. To všechno viděl a zažil. A díky tomu byl jiný. Svůj.

"Přemysl Otakar I. brzy po svém nastoupení vlády uzavřel smlouvu s bratrem zemřelého císaře Filipem. Oba tou smlouvou zavázali se pomáhati sobě vespolek. Otakar měl přispěti netoliko k volbě Filipa na království římské, ale také k boji proti odpůrci jeho, Otovi Brunšvickému, zato pak měl od budoucího císaře poctěn býti důstojenstvím královským v Čechách." Neboli něco za něco. Já ti pomůžu proti konkurentovi a ty mi za to posadíš na hlavu královskou korunu... Tak nějak si to ti dva smluvili - tedy Přemysl Otakar a Filip, dvacetiletý bratr mrtvého císaře. Ale nejenom oni dva. Do volby římského krále zasahoval i markrabě moravský (tím byl Přemyslův bratr Vladislav Jindřich), a salcburský arcibiskup (jaká náhoda! - další Přemyslův bratr, jak víme - Vojtěch). "Otakar dal Filipovi hlas svůj, a netoliko on, ale i bratří jeho mu pomáhali."

Věci se pohnuly rychle dopředu. Ony se na jedné straně pohnuly. Na straně druhé se však náramně zauzlily. Zkusíme je rozplést, ale předem varujeme - bude to fuška. (Když se v tom vyznali na začátku 13. století, tak co bychom to nezvládli my na začátku věku jedenadvacátého...) Nastíníme tedy situaci: V březnu 1198 byl Filip prohlášen za budoucího císaře... a v září téhož roku ho korunovali - zatím alespoň na římského krále. "Zatím alespoň" proto, že papež... Zatím se k tomu moc neměl, aby tomu mladíčkovi zlatou císařskou čelenku udělil... A dál: Ne všichni byli pro Štaufy na římském trůně. Tedy ani pro Filipa. Byli pro ně takzvaní "ghibellini." (Říkejme jim třeba "císařská strana"). Proti Štaufům byli "guelfové." (Což je jakési krycí jméno pro "papežskou stranu").

Zatímco císařští ghibellini si vyhlídli na trůn 20letého Filipa, byl kandidátem papežských guelfů ještě o něco mladší Ota Brunšvický (měl sotva šestnáct let). A kterak dopadl ten volební souboj obou mladých mužů, ledva se rozloučivších s pubertou? On nijak vlastně nedopadl. Filip byl dřív zvolen, Ota zase dřív korunován. Filip měl v držení pravé říšské korunovační klenoty, Ota se mohl zase vykázat jinou výhodou - jeho korunovace (i když s náhradními insigniemi) se odehrála v "regulérních podmínkách". Což znamená v Cáchách, na místě posvěceném tradicemi. Evropa měla současně dva římské vzdorokrále, kterým bylo dohromady asi tak 36 let. Ono bylo čím dál zřejmější, že o osobě příštího císaře nebudou rozhodovat tyto formální detaily, ale... Inu, jako obvykle. Zbraně.

Ještě tu ale byl třetí činitel. Zatímco se nám to doma všecko nějak zjednodušilo, tak venku aby se v tom čert vyznal... Leč nerouhejme se. Tím spíše, že jde o Svatého otce. Několik dnů po nástupu našeho Přemysla k moci zemřel papež Celestýn a na jeho místo nastoupil Inocenc, toho jména Třetí. Ten byl ve srovnání s ostatními papeži hotový mladíček - teprve sedmatřicetiletý. Byl to "papež papežů." Vzdělaný právník, vynikající politik... Jeden z tvůrců teorie o nadřazenosti moci církevní nad světskou: "Jako měsíc bere světlo od Slunce," tvrdil Inocenc, "tak i světští vladaři vděčí za svou moc církvi." Dokážeme si živě představit, jak se tomuto mladému, energickému papeži ale naprosto nezamlouvaly plány císařů Barbarossy a Jindřicha, kterak si zajistit světovládu. (Což tehdy znamenalo eurovládu.) Pro Svatého otce to bylo nepřijatelné. Ale Svatý otec se nevyjadřoval. Ještě se nevyjadřoval. Svatý otec vyčkával. Vyčkával, jak se věci vyvinou. A nebyl jediný, kdo čekal.

"Již v létě téhož roku (František Palacký má na mysli rok, ve kterém došlo k volbě Filipa římským králem, tedy 1198) byl přiveden hojný počet branného lidu z Čech přes Würzburk do Porýní a Otakar obdržel 15. srpna v Mohuči korunu královskou. Obřad církevní tenkráte vykonán od arcibiskupa tarantaského, protože mohučský arcibiskup se vydal na pouť do Jeruzaléma." Ta sázka do mocenské loterie Přemyslovi vyšla. Panovník, tehdy už víc než čtyřicetiletý, se musel rychle rozhodnout v onom evropském sporu, ke komu se přidat. Koho volil, to už víme: Filipa Švábského z rodu Štaufovců. Patřil k němu srdcem a taky příbuzenskými svazky. Přihlásil se k němu hned, velmi okázale a způsobem, který vylučoval, že by to snad bylo zadarmo. Poslední část této poznámky je obzvlášť věrohodná. Filip odměnil významného spojence prakticky obratem. Odměnil ho nejenom za již prokázanou věrnost, ale i za služby, které od Přemysla očekával v budoucnu. (dalo by se říct, že to byla takzvaná zavazující odměna.)

15. srpna dostal Přemysl korunu a za tři týdny na to, 8. září (to bylo při Filipově vlastní korunovaci) vydal Filip Přemyslovi jednu veledůležitou listinu. Stálo v ní, že mu potvrzuje udělení dědičné hodnosti královské. To ještě nebylo všechno. Taky uznal právo českých pánů volit si vládce bez vnějších zásahů. Uznal i staré hranice českého státu a právo krále dosazovat pražské biskupy. Tím vlastně byly smazány všechny neblahosti, které upekl Fridrich Barbarossa. Hlavně byl fakticky anulován pokus odtrhnout Moravu od jádra přemyslovského státu. Tím, že byla obnovena svrchovanost pražského panovníka nad biskupy, bylo zároveň tiše odvoláno nebezpečné povýšení pražského biskupa na říšského císaře. On se vlastně v tomto okamžiku zrodil obsah ještě neexistující Zlaté buly sicilské...

"Spojení Čech s říší německou, nedávno ještě tak obtížné, protože téměř jen na samých povinnostech založené, stalo se nyní náhle studnicí nejednoho prospěchu a znamenitých práv. Český král, byv mezi knížaty říšskými nejmocnější a nejsamostatnější, mohl se bezpečiti, že ke kterémukoli ze soupeřů o korunu německou stojících se přidal, tomu způsobil převahu jak ve skutečnosti, tak i v obecném domnění."

To jsou arci slova, libě znějící českým sluchovým orgánům. Jenom když se letmo ohlédneme na čtvrtstoletí, kterým jsme v Toulkách právě prošli... tak tento náhlý zvrat hraničí skoro s neskutečnou utopií. On ale Přemysl neposkytoval Filipovi pouze slovní podporu (té se říká dodnes "podpora politická"), on pomohl i silou českých zbraní. Neboli vojensky. Hned v první bitvě se vzdorokrálem číslo 2 Otou Brunšvickým (ta bitva se konala u Mohuče) zasáhli obávaní čeští bojovníci doslova rozhodujícím způsobem. On potom Přemysl pomohl Filipovi ještě jednou, dvakrát, několikrát. Pak už ale ne. Stáhl se. Už nemohl. Změnil totiž prapor. "Nelze arci tvrditi, že by slovu danému, staň se co staň, vždy věrně a svědomitě byl dostál; ba přestupoval i on, jako jiní toho věku knížata, od strany ke straně, jak jej kdy vábily poměry všelijak spletené a nutnosti neb vnady neodolatelné."

Od strany ke straně se přestupuje dodnes. Některé nutnosti neb vnady jsou fakt neodolatelné. Zákonitosti přestupu ovládal i mladý papež Inocenc III. Když si za svého favorita zvolil Otu, dobře věděl, že nestačí dát mu jenom svůj hlas. Co ještě? Když ho chtěl jako kandidáta protlačit na císařský trůn, musel mu obstarat dostatek stoupenců. Silných stoupenců. Ano, takových, jakým byl český král Přemysl Otakar I. Papež rychle a bezpečně poznal Přemyslovu cenu, a tak na něj soustředil svůj diplomatický útok. Jak takový papežský nátlak vypadal? Posílal listy. Posílal posly. V korespondenci ho vyzývavě jmenoval jenom "vévodou." Vytýkal mu, že přijal královskou korunu z rukou člověka, jenž "sám ji nemaje, uděliti ji nesměl."

A poslední tah tohoto psychologického zpracovávání? Nařizoval Přemyslovi, aby přilnul k Otovi, aby od tohoto budoucího císaře královskou čelenku bez rozpaků přijal... dokonce sliboval, že v takovém případě uzná korunovaci i on sám a z moci apoštolské ji potvrdí Přemyslovi i jeho dědicům. To byla ta správná vějička, na kterou bylo lze přemyslovského ptáčka lapiti... Ano, bylo to úžasně lákavé. Dva Přemyslovi předchůdci, Vratislav a Vladislav, oba toho jména druzí, se papežského uznání své hodnosti nedočkali. Ale tím úplně nejhlavnějším důvodem, proč Přemysl "změnil prapor," to nebylo. Nýbrž rozvod. Rozvod s jeho prvním manželkou Adlétou.

"V útlém mládí přilnul bez vědomí a svolení obapolného příbuzenstva, jakož i bez svatebních smluv, k Adlétě, dceři míšeňského markraběte, a v manželství téměř dvacetiletém zplodil s ní několik synů i dcer, ačkoli z Říma proti tomu horleno bylo, protože manželé dotýkali se vespolek příbuzenstvím ve čtvrtém stupni. Teprv když jej omrzela choť jeho, počal volati k rozvedení."

Že se mu Adléta omrzela, tak to nejspíš způsobil půvabný zjev osmnáctileté uherské princezny Konstancie. Ta se právě tehdy dostala do Přemyslova zorného pole. Přemysl zahořel, a protože to byl muž velké rozhodnosti a malých ohledů, tak přikázal biskupu Danielovi, aby ten rozvod nějak zařídil. Ale jak? Ale jak, když tenkrát platilo, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj?! Bylo třeba vymyslet nějaký důvod... Proč vymýšlet? Ten důvod tu byl. "Manželé dotýkali se vespolek příbuzenstvím ve čtvrtém stupni..." A že to celá dlouhá léta Přemyslovi ani v nejmenším nevadilo... Co nevadilo celá dlouhá léta, vadilo teď, když se objevila Konstancie.

Jak reagovala Adléta? Odmítnutá a zoufalá pustila se do boje. Za co? Za své postavení královny? To snad ani ne. Šlo jí spíš o postavení jejích a Přemyslových dětí. Měli spolu čtyři - chlapce a tři dcery. V případě církevního uznání rozvodu totiž hrozilo, že budou napříště považovány za nelegitimní. A zásadní "ano" nebo "ne" teď bylo v rukou papežových. Inocenc III. uměl delikátní pře českého krále využít. On totiž pražský biskup královo manželství zrušil, ale Řím se postavil za Adlétu. Propukl léta trvající spor, který královnu utrápil dřív, než byl uzavřen. Papež nenápadně Přemyslovu záležitost protahoval a komplikoval, ale přitom budil zdání, že vše je na dobré cestě. A výsledek té vysoké hry? "To vše mělo za následek, že Otakar, jenž ještě v září 1201. roku psal papeži ve prospěch Filipův, léta následujícího již přilnul k Otovi."

A kdyby jenom nezávazně přilnul... On v jeho barvách vybojoval vítěznou bitvu se svým včerejším přítelem Filipem a vyhnal ho z Erfurtu. A papežský legát korunoval v srpnu 1203 už jednou korunovaného Přemysla podruhé. Jenomže tentokrát to znamenalo, že uznání čestné hodnosti přichází rovnou od papeže... Bylo to až obdivuhodné. Jak dokázal Přemysl posbírat zisk v obou znepřátelených táborech... Pokud ovšem něco takového skutečně zaslouží náš obdiv... On vlastně vytěžil maximum a přitom už přemýšlel o možnostech skrývajících se v budoucnosti... A co skrývala ta budoucnost, tolik slibná pro čiperu Přemyslova formátu? Změnu praporu. Tak to bychom měli v pořadí už třetí prapor. Začíná to vypadat na slušnou vlajkoslávu. Tato změna měla datum září 1204.

"Král Filip, sebrav mezi Bavory, Šváby, Rýňany, Franky, Srby a Sasíky vojsko velmi silné a také od jiných knížat říšských byv podporován, vpadl do Durynska. Otakar s vojíny, co mu jich pro spěch nejvíce sehnati možné bylo, táhl na pomoc. Ale král Filip, zvěděv o jeho příchodu, upustil od dobývání měst a s celou svou silou se rychle obrátil proti němu. Nepříteli mnohonásobně silnějšímu bitvou čeliti netroufal sobě Otakar, ale pečoval jen o způsob, jak by co nejrychleji unikl nebezpečí a škodě."

Jak se uniká nebezpečí a škodě před přesilou bývalého přítele, nyní nepřítele? Jednáním. Vyjednáváním. Sjednáváním. Přemysl chladnokrevně odhadl své vyhlídky, a protože si příliš naději na úspěch nedával, tak se rozhodl s Filipem vyjednávat. O čempak si asi povykládali? To už se dnes dozvíme jen stěží... Když Přemysl zběhnul a zradil Filipa, tak ho král prohlásil za sesazeného a udělil Čechy jako léno jednomu nevýznamnému Přemyslovci, který sídlil na Čáslavsku. Jeho jméno? Nějaký Děpolt. No a teď, po té důvěrné rozmluvě? Přemysl slíbil zaplatit odškodné 7000 hřiven a Filip se na oplátku zřekl Děpolta a vrátil český stát Přemyslovi. Ono to bylo o to snazší, že český král o své panství nepřišel a Děpolt se stejně o moc ani neotřel. "Když léta následujícího porodila Přemyslovi jeho nová žena Konstancie syna, budoucího krále Václava I., Filip sám vymyslil svazek nový a něžnější, jímž by král český k němu stáleji připoután býti mohl: zasnoubil dceru svou Kunhutu králevici českému, ačkoli snoubenci oba ještě v kolébce dni své trávili."

Moment... Ještě tu byl papež. Žádný problém. Inocenc mu uvěřil. Uvěřil, že odpadnutí Přemyslovo se zrodilo v nevyhnutelné tísni, že bylo diktováno nouzí a převahou protivníka. Nepřestal pochybovat o jeho bezúhonnosti a v listech ho nabádal, aby se opět vrátil k Otovi, jakmile to jenom bude možné...

Přemysl Otakar I. to uměl. Uměl to se všemi. A uměl by to i v situaci, když do běhu událostí najednou zasáhla vyšší moc. V červnu roku 1208 byl Filip zcela nečekaně zavražděn. Přitom nešlo o nějaký politický atentát. Ne, byla to obyčejná, sprostá vražda a spáchal ji bavorský falckrabě - Ota z Wittelsbachu se jmenoval. Měl - a jak se ukázalo - naprosto mylně zato, že mu král Filip míní překazit jeho milostné štěstí. Přemysl byl vraždě v Bamberku dokonce přítomen a pokoušel se pachatele pronásledovat. Ta zákeřná rána byla osobní mstou, ale znamenala víc. Mnohem víc. Dlouholetý zápas o říšský trůn zastavila jedna jediná dýka. Co dál, když sok teď neměl soka?