21. srpen 1968 v OSN a jeho mezinárodně politický význam

Přitom probíhající změny se netýkaly krátkého jarního období, ale postupné změny byly znát, a to velice účinně, již několik let dříve. Vzpomeňme jen na úvahy o naší společnosti a jejím možném vývoji v tisku, odborných společenských časopisech, novou vlnu ve filmové tvorbě, sociologii, filozofii, historii, literatuře i různé tendence k organizačním změnám na určitých administrativních či přímo vládních institucích. Prvé náznaky byly znát již počátkem šedesátých let. To byla podstata celospolečenských změn a aktivizování našich občanů.

Navíc byla to i zpráva světu a tendence o hledání nové vize. Jednalo se o vzepnutí intelektuálních sil společnosti v každém spektru aktivního života. Tyto podstatné a rozhodující změny se symbolem "socialismu s lidskou tvář" jako by se snad ani nestaly. Máme tu ale vpád vojsk Varšavské smlouvy.

Tato konkrétní událost mě zastihla v New Yorku na naší stálé misi při OSN. Vzhledem k okupované Praze, OSN zůstalo jedinou možnou platformou pro veřejný protest a hájení naší pozice.

21. srpna požádalo 6 členů Rady bezpečnosti o její svolání: Francie, Dánsko, Kanada, USA a Paraguay. Později se připojil Senegal. Na druhé straně stál SSSR a Maďarsko jako členové Rady a přizvané Polsko a Bulharsko. Argumenty sovětské strany byly dvojí. Nejprve, že vojska stoupila na základě "pozvání" a vzhledem k neudržitelnosti tohoto argumentu přešli později na "kontrarevoluční činnost" s příkladem vraždění v Maďarsku jako v roce 1956. USA a ostatní země vystupovaly s rozhodností, neutrální země však dosti zdrženlivě, neboť zároveň také probíhala válka ve Vietnamu.

Sám jsem byl na misi jako politický pracovník a měl dobré kontakty, jak na USA, tak na SSSR. Velvyslanec Milan Klusák, zeť prezidenta Svobody, byl v Praze a jeho zástupce Jan Mužík měl na starosti ekonomické otázky. Ministerstvo zahraničí zaslalo pokyn se jednání neúčastnit. Přesto jsme se rozhodli, že se přihlásíme do debaty. Mužík obsadil místo a já jsem mu v předpokoji napsal projev, odmítající argumenty účastníků agrese a odvolali jsme se na prohlášení ÚV KSČ a vlády. Mužík sám z hlavy dodal poslední odstavec, odmítající paralelu s maďarskými událostmi.

Ministr zahraničí Jiří Hájek, který v tu dobu byl i s jinými ministry v Bělehradě, přiletěl do New Yorku, aby se jednání účastnil. Na pokyn z Prahy nejednat jsme nereagovali a Hájek si sám připravil projev. Celou dobu jsme se snažili spojit se s prezidentem v Moskvě, což se nám nepodařilo. Otázkou bylo, zda a nakolik případné vystoupení ministra Hájka může napomoci či poškodit probíhající jednání v Moskvě. Znal jsem Hájka dobře a věděl jsem, že pokyn bude respektovat. Byl to člověk v moderní československé diplomacii nesouměřitelný. Taková byla i jeho posice později v disentu, a to i vzhledem k jeho vztahům, i osobním, k vedoucím představitelům v západní Evropě. Měl velkou analytickou schopnost předvídat vývoj.

Na druhé straně jako intelektuál, jehož škála uvažování zahrnuje i schopnost posoudit negativní důsledky každého rozhodnutí, byl pochopitelně nerozhodný. Když se Hájek přihlásil o slovo, okamžitě nám byl kupodivu doručen pokyn z Moskvy, prý od prezidenta, aby Hájek nevystupoval a okamžitě se vrátil do Prahy. Pokyn jsem mu však předal až po předneseném projevu. Plně jsme tak využili v té době jediné mezinárodní platformy na uplatnění našeho stanoviska a protestu. Poté Hájek odletěl přes Švýcarsko do Prahy.

Charakteristický v té době byl i vztah USA k intervenci. Mimo veřejných a pochopitelných protestů mně ihned 21. srpna "styčný důstojník" CIA oznámil, že bychom si měli uvědomit, že na mezinárodně politické scéně jsou mnohem podstatnější věci než invase do Prahy. Projednává se dohoda o ukončení války ve Vietnamu (dokonce za našeho zprostředkování) a hlavně Smlouva o nešíření jaderných zbraní a postupném snižování stavů.

Uzavřel charakteristicky pro jejich přístup příslovečnou větou " O co vlastně jde, byli jste socialistickou zemí a zůstáváte socialistickou zemí". Svým způsobem je třeba nejenom jeho argumenty uznat, ale musíme zhodnotit rok 1968 jako rok nejužší americko - sovětské spolupráce. Jako člověk, který se zabývá mezinárodními vztahy a znající literaturu k tomuto období, to musím potvrdit. Roku 1968 je vždy věnován velký důraz z hlediska porozumění a počínajícímu strategickému partnerství USA a SSSR. Invaze z mocenského pohledu je chápána jako interní záležitost, pokud vůbec o ni je zmínka.

Význam roku 68 je nezpochybnitelný z hlediska hodnocení a jeho přínosu pro vlastní společnost a pro hledání jiné cesty společenského vývoje. Československo mělo díky těmto úvahám podmínky jako nejvyspělejší země východního bloku. Tyto změny, aby byly reálné a efektivní, by však musely přijít z centra moci, což je z Moskvy.

To už jsme ale až u Gorbačova a jeho přestavby druhé poloviny osmdesátých let dvacátého stoletní. A bylo by proto mnohem záslužnější se dnes zabývat tím, jak dalece právě ruská perestrojka model Pražského jara přebírala. Zde rozhodně nemusíme být skromní. O tom se však diskuse překvapivě v souvislostí s rokem 68 nevedou. Snad později za dalších 10 let.

Dnes tvrdíme, že Gorbačova uzbrojil Reagan, aby začal změny v Rusku a to nám stačí. Kdo ale nám uzbrojil Novotného? A proč také neuzbrojili Kubu, která Američanům vadí více? Nezapomeňme, že to byl Reagan, který po svém nástupu ihned zrušil embargo na dodávky obilí do Ruska.

Malá, ale velmi podstatná poznámka na závěr. Invaze je o vojácích. V roce 1989 jsme tu měli stále sovětské základny. Z vojska agresora se ale postupně stala vojska Gorbačova a přestavby. Konzervativní silou naopak byla Československá armáda, vyčištěná od podvratných živlů, takže na ni Jakeš mohl do posledního dechu spolehnout. Dobře to chápala, i jistě nevoják, Jiřina Šiklová. Cituji: "V listopadu 89 jsme se příslušníků ministerstva vnitra nemuseli bát, bylo jich málo, Lidové milice byly nespolehlivé, (také se brzy rozprchly), strach šel jedině z Československé armády."

Věděl to i Jiří Hájek, který na zahraničně politické otázky měl v disentu největší vliv. Proto, jak se jednou vyjádřil v televizi i Václav Havel, před revolucí Hájek jednal se sovětskými vojsky, ale překvapivě, nebo účelově, již Havel zapomněl, jak řekl, o co šlo. Mohu mu to připomenout, neboť jsem rovněž z pověření Hájka byl jednat s ruskými důstojníky v Milovicích, a to již v březnu 1989.

Ne o tom, aby byli v případě předávání moci v Československu neutrální, ale aby naopak pomohli předejít případným akcím Československé armády, kdyby k nim došlo a které se nedaly vyloučit. Mimochodem jsem byl také dvakrát v Moskvě rovněž z pověření Jiřího Hájka "na koberečku", proč stále nic neděláme pro změnu.

Se sovětskými vojsky se tedy vyjednávalo o důrazném stanovisku vůči ÚV KSČ a velení Československé lidové armády a pokud by tyto kroky byly neúčinné, aby zaujala jednoznačný postoj, ne neutrální, ale na straně předpokládaných změn. Kdo má schopnost politického uvažování, neměl by být překvapen.

Zvláště pod dojmem, že tato "naše " armáda měla své tanky již připravené nedaleko Prahy a čekala na stranický pokyn, aby udělala v Praze pořádek po vojensku. Škoda, že se o tom dneska nesmí psát, ani mluvit. A bylo by jistě o čem.

Takže - sovětská armáda byla schopna intervenovat i v roce 1989. Poděkuje ji také někdo, že to neudělala a nechala změnám volný průchod, nebo ji budeme stále jen odsuzovat? V ohrožení byly naše "děti" v Praze. Nebylo to tak nereálné, vzpomeňme na Rumunsko.

Miroslav Polreich

(Autor pracoval v 50. a 60. letech v komunistických tajnýcb zpravodajských službách, později v diplomacii, v roce 1968 byl politickým pracovníkem na zastoupení Československa u OSN v New Yorku. V sedmdesátých letech bez zaměstnání. Po roce 1989 se krátce vrátil do diplomacie.)

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .