10 Italů za 1 Němce. Masakr v Ardeatinských jeskyních v Německu považují za oprávněný

O tom, jaké mýty o masakru vznikly jak na německé, tak na italské straně, se rozepisuje německý list Die Welt.

Vzpomínky a myšlenky člověk často zpracovává nelogicky. Pokud vzpomeneme na nacistické válečné zločiny v obsazené Itálii mezi roky 1943 a 1945, nejčastěji se nám vybaví poprava 335 italských rukojmích v Ardeatinských jeskyních jižně od Říma. V uvedeném období se přitom odehrálo více válečných masakrů, při kterých zahynulo mnohem více lidí, čteme v listu.

Například ve vesnici Sant’Anna Stazzema v Toskánsku zastřelili 12. srpna 1944 jednotky SS odhadem okolo 500 osob. A v Marzzabotu nedaleko Boloně zavraždili příslušníci Wehrmachtu 770 civilistů, z toho 213 dětí. Přesto jsou dnes Ardeatinské jeskyně nejdůležitější pamětní místo připomínající oběti nacistů v Itálii.

To samozřejmě souvisí s blízkostí hlavního města, píše autorka článku v Die Welt a připomíná, že právě k Ardeatinským jeskyním zavítal v roce 2015 tehdy nově zvolený italský prezident Sergio Mattarella. Památku obětí válečných zločinů uctil ještě předtím, než složil prezidentskou přísahu. V roce 2011 pamětní místo navštívil i tehdejší papež Benedikt XVI. a v roce 2004 během návštěvy Vatikánu i bývalý americký prezident George Bush.

V souladu s právem

V souvislosti s událostmi v Ardeatinských jeskyních vyšlo mnoho publikací objasňujících příčiny masakru, čteme dále v deníku. Jejich množství však nevedlo k porozumění toho, co se v roce 1944 doopravdy stalo. Právě naopak. Na pozadí tohoto válečného zločinu dodnes existuje mnoho mýtů, a to jak v Itálii, tak v Německu.

V Německu je nejrozšířenější názor, že zabití 335 osob bylo v souladu s válečným právem. Podle německé verze se totiž jednalo o odplatu za smrt 33 německých vojáků, kteří zahynuli během pumového útoku v Římě. Je to jen obranné tvrzení, podotýká autorka článku v deníku Die Welt a dodává.

Památník v Ardeatinských jeskyních

V roce 1944 sice popravy válečných zajatců nebyly doslova zakázány a odplata ve válečných střetech se po staletí běžně uplatňovala, ale obecně platná norma pro počty válečných rukojmích, kteří mohli být v souvislosti s odplatou zavražděni, neexistovala.

Mezinárodní vojenské tribunály, které se konaly mezi lety 1864 a 1934, žádnou takovou normu oficiálně nestanovily. V usnesení haagského vojenského tribunálu z roku 1907 se sice psalo, že poté, co obsazená země podle zákonů předá moc okupujícímu, ten má právo použít prostředků k zajištění veřejného pořádku. V dohodě se však současně upozorňuje na to, že válčící země nemají právo neomezeně si vybrat způsob, jakým prostředkem svého nepřítele poškodí.

Každopádně trest v podobě deseti rukojmích za jednoho usmrceného německého vojáka je zcela přehnaný a proto nezákonný, píše autorka článku a dodává, že soudy po druhé světové válce odsoudily viníky masakru za vraždu všech 335 osob. Za podíl na masakru byli odsouzeni například velitel německých bezpečnostních služeb v Římě Herbert Kappler a jeho spolupracovník Erich Priebke.

Chtěli vyvolat povstání?

V Itálii se zase spekuluje o okolnostech pumového útoku v Římě v březnu 1944, který masakru v Ardeatinských jeskyních předcházel, a také o německých vojácích zabitých při atentátu, píše Die Welt. Jasné je pouze to, že za atentátem stála skupina mladých levicových intelektuálů pod vedením partyzána Maria Fiorentiniho. Bombu zhotovenou ze železného šrotu a 12 kilogramů výbušniny odpálil člen skupiny Rosario Bentivegna. Tři jiní partyzáni po výbuchu bomby ještě útočili ručními granáty.

Nezodpovězeno však zůstává, co Fiorentiniho a jeho skupinu k činu vedlo. Chtěli vyvolat povstání? Autorka článku podotýká, že partyzáni si museli být vědomi následků atentátu. Existují indicie, z nichž vyplývá, že alespoň část italského odboje byla proti uskutečnění atentátu. Kvůli chybějícím historickým pramenům se však odpověď hledá těžko. Pravděpodobně se jednalo jen o akci skupiny okolo Fiorentiniho.

Římská ulice Rasella po pumovém atentátu, který cílil na německé vojáky|foto: CC-BY-SA 3.0, Bundesarchiv, Bild 101I-312-0983-10 / Koch

Další záhadu představuje to, na koho atentát vlastně cílil, píše autorka článku v Die Welt. Chtěli and atentátníci zabít příslušníky 11. roty SS oddílu Bozen, kteří byli známí svou krutostí? Anebo se zaměřili na členy oddílových policejních jednotek – případně na starší příslušníky oddílu, kteří službu vykonávali už jen z donucení?

Takové otázky objasnil už v roce 2002 historik Steffen Prauser, ředitel Centra pro studium druhé světové války na univerzitě v britském Birminghamu. Italská média a publikace přesto často zmiňují chybné údaje, dodává autorka článku.

Prauser ve svém výzkumu zjistil, že průměrný věk mužů zabitých nebo zraněných během římského atentátu byl okolo 35 let. Skoro polovina z nich měla rodiny. Všichni důstojníci vyšších vojenských hodností pocházeli z jižního Tyrolska, ti nižších hodností byli zase policejní úředníci ze severního Německa. Docházelo mezi nimi ke střetům a atmosféra v rámci oddílu byla špatná.

Nebyli bez viny

Policejní úředníci sice byli od února 1944 formálně součástí SS, ve skutečnosti však spadali pouze pod německou pořádkovou policii, které velel říšský velitel SS Heinrich Himmler, zjistil ve svém výzkumu Prauser.

Původní čtyři oddíly pořádkové policie bojovaly proti partyzánům ve Slovinsku a Chorvatsku. Podle Prausera mnohé naznačuje tomu, že se tam podílely na válečných zločinech spáchaných na partyzánech.

Herbert Kappler na fotografii ze zajetí|foto: CC0 Public domain

A právě v únoru roku 1944 byly jednotky 11. roty SS oddílu Bozen, na které atentátníci útočili, převeleny ze Slovinska a Chorvatska do Říma. V té době se ale ještě nesměly účastnit vojenských zásahů. Do jaké míry se však zákaz týkal jednotlivých říšských důstojníků a poddůstojníků, ještě musí osvětlit další výzkumy, uzavírá německý list Die Welt.