Voskovcovy paměti nikdy nevyšly, v rádiu se z nich přesto četlo
Životní příběh Jiřího Voskovce by vydal na román. S Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem tvořil páteř Osvobozeného divadla. To bylo ve 30. letech minulého století jedním z významných prvků kulturního života v Československu.
Později si byl Voskovec – jako uprchlík před nacisty a poté i komunisty – nucen vybudovat v americké emigraci druhou kariéru. Svůj životní příběh se snažil popsat nikoliv formou románu, ale napjatě očekávaných memoárů. Nikdy nevyšly. Voskovec si dal úkol, na který mu nejspíš nezbýval čas.
Příběh pamětí začíná v roce 1971, kdy se v baru nad sklenkou whisky sešli Voskovec a Josef Škvorecký. Manželé Škvorečtí založili na podzim 1971 v kanadském Torontu exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, zaměřené na beletrii, memoáry a literaturu faktu.
Josef Škvorecký okamžitě vytušil, že paměti tehdy 66letého Jiřího Voskovce by mohly být pro začínající nakladatelství důležitou, ne-li prestižní publikací, která by výrazně pomohla jeho prosazení v exilové komunitě. A nejen to, určitě by začínajícímu podniku pomohla i finančně.
Jde mi to furt zvolna
Jiřího Voskovce zpočátku myšlenka pamětí zaujala; kniha dostala pracovní název Stín svobody a Voskovec začal promýšlet její obsah. V roce 1972 dostali Škvorečtí první stovky stran anglického a českého textu.
Bylo jasné, že Voskovec pojímal psaní nejen jako líčení vlastního života, ale velmi často si dovoloval hloubavé teoretické přesahy a reflexe. Nebo spíše lépe řečeno: chtěl si je dovolovat. Ubíhal čas, Voskovec další části rukopisu neposílal, nakladatelství už knihu mezi tím ohlásilo čtenářům a přicházely první objednávky, dokonce i peníze.
Další psaní Jiřímu Voskovci zkomplikovalo pracovní vytížení. Nakladatelství naposledy knihu čtenářům oznámilo v edičním plánu na rok 1974; v katalogu na rok 1975/1976 už se o pamětech nehovoří. „Mělo by to bejt fajn, ale jde mi to furt zvolna,“ napsal v dubnu 1976 Voskovec Škvoreckým.
To je také rok, kdy si obě strany na toto téma naposledy vyměnily dopisy. Až do Voskovcovy smrti v létě 1981 už se v korespondenci mezi Škvoreckými a Voskovcem téma hercových memoárů neobjevuje. Patrně se obě strany smířily s faktem, že „až to bude, tak to bude.“
Úryvek z části rukopisu Stínu svobody otiskl v polovině 70. let v pařížském Svědectví Pavel Tigrid, nedlouho poté vybrané pasáže odvysílalo Rádio Svobodná Evropa, pro které je načetl Zdeněk Eliáš. Je z nich nepochybné, že pokud by Voskovec paměti dopsal, byl by to významný text. Myslí si to i historik Eduard Burget, který o nikdy nedopsané knize hovoří v pořadu Historie Plus; jeho úvahy doplní ukázky, které se dochovaly v archivu Rádia Svobodná Evropa.
Poslechněte si celý pořad v audiozáznamu. (repríza)
Související
-
Činoherní klub v Praze existuje už 55 let
Jaké osobnosti se zasloužily o jeho založení a co bylo tou původní myšlenkou?
-
Navrácení provedeno zničením. Kdo byl předobrazem slavného majora Terazkyho?
Pomocné technické prapory byl název pro vojenské jednotky 50. let, ve kterých měli být převychováváni „nepřátelé lidu“ – diverzanti, kulaci, živnostníci i faráři.
-
Scriptum – nenápadné úložiště národní paměti
Exilová periodika. Pařížské Svědectví, římské Studie i Listy, londýnské Rozmluvy, mimo oficiální struktury samizdatové časopisy Infoch, Revolver Revue, Host či Pevná hráz.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
